Když oči plakaly

17. Nejlepší přítel

Když jsem tě viděla,
celá se do tebe zamilovala.
Všude o tobě básnila,
o svatbičce s tebou snila.

Já v řece nesnází se topila,
tma v duších jiných mne tam hodila.
Dny jsem po tvém boku trávila,
těch chvil jsem si velmi vážila.
Jakmile mnou ostatní pohrdali,
tvoje ruce mne vroucně objímaly.

Jen škoda, že jsem ti pak
šátkem zamávala,
v těch dobách, kdy od tebe
navždy odcházela.
Promiň, srdíčko, já musela,
vždyť jsem to do větru šeptala.

Tma v duši již nedala se snášeti,
přišel čas o ní tvým rtům pověděti.
První polibek z lásky zároveň
posledním při loučení se stal,
grošák na mne pod okny čekal.

Mé nohy k němu kvapem pospíchaly,
v sedlových třmenech místo zaujaly.
Cválala do ráje zapomnění,
do země sladkého opojení.

Přestože nás temné síly rozdělily,
i nadále dopisy si posílali.
Nitrem mým dýka smutku projela,
když poslední psaní jsem od tebe
při soumraku za svitu luny četla.

Černota nepolevila,
více srdcí zahalila.
Též kufry si balíš,
svět krutosti opouštíš.

Jedeš daleko, předaleko,
nechť ti nikdy víc není úzko.
Stále tě nechci z hlavy vyhnati,
pouze šťastné zítřky tobě přáti.

Bohužel sis mezitím jinou našel,
pořád mě ale aspoň trochu rád měl.
Možná, že ti vzpomínky
na mne vyprchají,
když zřítelnice tvé mě
tolik nevídají.

Kolik kolem mne hochů proběhlo,
aby i mé srdce si v lovu zvolilo?
Netuším, pořád svědomí naléhalo,
aby i mé nitro tobě věrno zůstalo.

Nesvedu však žádného milovati,
více než tebe v dušičce chovati.
Kam odešlo pokušení ohnivé,
občas ovšem kruté a bolestivé?

Doba utíká kvapem,
stále jen tápu, lovím, hledám,
kdož by se stal princem,
očka dokořán otevírám.

Ale jen tys mým přítelem nejlepším,
stále o tobě i po letech mluvím.
Ke všem svátkům ti vždycky přeji,
tebe a matičku tvou pozdravuji.

Mějte se nádherně,
mějte se krásně.
Možná jak osamělý solitér
je mi žíti souzeno,
aby nitro vyšší mocí vždycky
do tmy bylo hozeno.

Kolik kavalírů mou ručku políbilo,
avšak vzápětí mne bez hlesu opustilo.
Pouze ty ses stal mým věrným,
jinochem opěvovaným.

S tebou ožila světlá minulost,
opadla ze mě všechna skrytá zlost.
Osud nám dvěma nepíše budoucnost,
obrostl ji černý, hluboký hvozd.

Vznikla mezi námi propast hluboká,
v níž opět teče říčka divoká.
Od těch chvil nocí bloudím,
o zámecké svatbě sním.

Jeden rok, dvě, tři léta uběhla,
možná delší doba uplynula.
Nyní, stále čirou lásku hledajíc,
do vánku nešťastná slůvka šeptajíc,
filozofickou otázku si pokládám:
Zamilovati se do jinochů zvládám?
Či radši přednost dáti mám
spanilým, líbezným dámám?

Netuším, vždyť pouze na hochy
dovedu upřímně hleděti,
jen o lásce mezi ženou, mužem
svedu děj příběhů vymýšleti.

Jenže dvakráte,
ne-li třikráte,
se přihodilo,
že pár srdcí orchidejí
mne poblouznilo.

Kdepak jsi, přítelíčku milý,
tys pokladečku rozmilý?
Ty bys dovedl záhadu mou vyřešiti,
lásku k elegánům do nitra mi vrátiti,
zas líce i rty rozzářiti,
mé city k tobě obnoviti.