Když oči plakaly

3. Žal mladého kavalíra

Za hranice fantazie,
tam, kam ani vlaky nejedou,
za vůní milostné poezie
kráčí mladík horskou cestou.

Milovaná dívka mu zemřela,
všechnu lásku v sobě pohřbila.
Zůstal sám, bez hrdličky,
na cestu do nebes jí zapálil svíčky.

Stavení, kde s květinkou žil,
pln bolesti v srdci opustil.
Už dlouho k vrcholkům skal chtěl jíti,
na dalekou výpravu se vydati.

Překonal bolest, jinam vstoupil,
vyčerpání v sobě pocítil.
Hned se jal nalézt místo k přespání,
splniti svá nejvroucnější přání.

Nalezl starou chatu
ležící za kopci někde vzadu.
Na dřevěné dveře zaklepal,
chvíli ještě posečkal.

Otevřel stařičký pastýř
s dýkou u pasu jak udatný rytíř.
„Dobrý den, čím ti posloužím,
zda zeptati se smím?"

„Můj vnitřní hlas mě sem zavedl,
když váš dům již z dáli zahlédl.
Tolik bych chtěl zapomenouti,
z odchodu lásky své přestat smutniti."

„Ach, tak takhle, mladíčku,
počkej ještě chviličku.
U mne jistě můžeš ulehnouti,
však nevím, jestli na svou milou zvládneš myslet přestati."

Stařec poutníka dovnitř pozval,
pohodlné lože pro něj přichystal.
„Dobrou noc, sladké sny,
snad nikdy nebudeš v sobě
cítit růže šípkové trny.

Přeji si, abys žil dál,
vlastníh tuh se nikdy nevzdal.
Dávám ti pokoj, v srdci mír,
co víc by si přál můj kavalír?"

Když oči plakaly,
hvězdy na nebi svítily.
U vrcholků se pásli kamzíci,
tam, v malé horské vesnici.

Mezi stádem hnědých byl jeden bílý,
hedvábné květy na obojku
mu kolem krku zářily.
Zlatá hvězda na čele
vypadala vskutku spanile.

Noc co noc se vždy odtrhl od stáda
vyhlížeti svého kamaráda.
Nebo spíše toho, co za pána si vyvolil,
zraky z něj vůbec nespustil.

Bělostný kamzík za hvězdného svitu
šel před stařičkou chatu,
když v ní byl mladík sám,
vzpomínkami ke své milé přivázán.

Kopyty klepal na dveře,
snad se vchod do domu otevře.
Kavalír váhal, zda mu srdce nastaviti,
když to zvíře se jej jalo hledati.

Vždy za vlády matky Luny odcházel sledovati svůj cíl,
chtě, aby si jej jinoch ochočil.
Do čenichu nasál tu kořenitou vůni,
pach bolesti i utrpení.

Když obzoru vládl úplněk,
ve snu navštívil jeden krásný zámek,
ten, v němž dva mladičcí milenci
zamilované tango tančili,
co jim síly i city stačily.

Myšlenkou se spojil s vyvoleným,
do žalu a prázdnoty ponořeným.
„Jsi můj monsieur,
já tvou femme fatale,
proto ty lásku ve mne očekával.

Ano, jsem to já.
tvá dívenka spanilá.
Zemřela a pak z mrtvých vstala,
v bílého kamzíka se proměnila.

Možná já tě opustila,
avšak nyní k tobě vrátila.
Pohlaď mě, obejmi mne,
nastav mi své srdce upřímné."

Muži nikdy nepláčí,
nebo vždy slzy v sobě potlačí.
Ale on potoky ze studánek nechal
volně jak horská strouha plynouti,
na nevinnou zvířecí srst dopadnouti.