Když oči plakaly

15. Prázdné místo

Vzpomínám, jak jsi plakala,
kterak kamarádka tě dřív opustila.
V koutečku ty na naději čekala,
když jednou já na tebe narazila.

Zrovinka jsi jednu postavu týrala,
ruce za zády jí surově svázala.
Já hrůzou tehdy vykřikla,
až moje očka plakala.

Toho hrdinu já milovala,
jeho mučitelku nesnášela.
Tolik jsem obdivovala
tvoje city do textu vetkané,
přímo k nevíře reálné.

V hloubi nitra jsem pociťovala,
že zaplniti prázdno bys potřebovala.
Tak ručku důvěrnosti nabídla,
pro tvé srdce novelu napsala.

Avšak nikdy netušila,
jakou tíhu na sebe vzala.
Že krok nejspíš s tebou držet musela,
nebo si to jenom takhle myslela?

Samu sebe jsem ale časem ztrácela,
jako bych s tebou srdce spojila.
jako bych se ti ve všem přizpůsobila,
jak na místě tvé postavy se cítila.

Kontrolka mi v hlavě poté blikala,
stále jasněji, nikdy neustala.
Přála jsem si, aby mne někdo podržel,
aby někdo z mých hrdineček,
i ten nejněžnější kvíteček,
jak strážný anděl nade mnou bděl.

Co to jenom za nápad bylo,
že zaplnit propast u tebe se mi chtělo?
Však jen jedinkrát se mně to neudálo,
i podruhé mé srdce do tmy padalo.

To když někoho dalšího k sobě našlo,
doufajíc, že na štěstí konečně dosáhlo.
Tentokrát před těžkou volbou stálo,
zda by si hru na místo prázdné
znovu, i přes známá rizika, zahrálo.

Nyní úkol přišel mnohem obtížnější,
nitro stalo se o to zranitelnější.
Nakonec přec však řeklo „ano",
aby nové pouto nebylo zpřetrháno.

Nechtěla jsem zažít dvojí odloučení,
přijala nabídku i za cenu ponížení.
Naprostá podřízenost promluvila,
muka bolestná mi způsobila.

Dobrovolně jsem poslouchala,
oč očka tvá si požádala.
Později mi ale hlava
do srdce šeptala,
kterak vlastním touhám
jsem se vzdalovala.

Však též ty možná jednou snila,
abych i tobě někoho nahradila.
Úkol těžší jsi mi tentokrát dala,
pro tebe celá bych se mohla obětovati,
aby již tvé nitro nemohlo naříkati.

Zpočátku já pocit měla,
žes jak o květinku tys o mě pečovala.
Tolik ses strachovala,
abych ti v náruči neumírala.

Vidělas ve mně sluníčko,
políbila bys mne ráda na líčko.
Tolik sis uvnitř sebe přála,
aby u tvých nohou cupitala dívenka,
sladká a nevinná
jak bělostná kopretinka.

Já nechávala se obletovati,
neměla důvod pochybovati.
Jakmile ale půlnoc odbila,
prvotní radost mě opustila.

Ach, vzpomínky svůj návrat slavily,
růžičky v srdéčku promluvily.
Chuť žít po svém na dveře klepala,
už hru na prázdné místo
hrát nechtěla.

Tobě chyběla kamarádka,
a tobě zase něžná laňka.
Vám oběma jsem sloužila,
svůj bělostný šátek odložila.

Možná to jen v mé mysli bylo,
že nitro vám každé přání
do puntíku plniti muselo.
Hlubinám smrtelným se blížilo,
vlastní hlas postupně ztrácelo.

Promiňte, já již mlčky
trpět nedokázala,
vlastní kord,
stojíc před vámi, vytasila.
To abych svobodu sobě získala,
bez okovů,
jaké vy mi daly,
opět žila.

Přání svým přátelům
i rodině blízko být,
stále intenzivněji počala znít.
S vámi já cítila se
od toho všeho oddělená,
smlouvou plnou iluzí
k vám oběma zavázaná.

Naštěstí stačila jen smrt jediná,
jediná vlaštověnka usmrcená.
Druhá z vás smír mi pak nabídla,
když k duelu já vás vybídla.

Nu, dobrá, snad lepší chvíle nastanou,
a všechna trápení má ustanou.
Další šanci ti tedy jistě, chceš-li, dám,
ale na chybějící element
si hrát nehodlám.

Své názory si nyní prosadím,
už nesním, avšak bdím.
Nikoho tobě tím sic nenahradím,
spokoj se tedy, prosím, s tím.

Neboj, budu tě do jisté míry
respektovati,
radost, co síly stačí,
tobě dělati.
Kontrakt nový hodlám sepsati,
možným v srdci bolům se vyvarovati.

Nechť náš vztah plný míru jest,
nechť změní podobu v šťastnou zvěst.
Jen s prvním nezdarem
budu bojovati,
když on hodlá se
mně stále vraceti.

Prázdné místo, toť nelze zaplniti
rolemi, do nichž sebe musím odíti.
To radši ať zůstane
nevyplněné,
aby do něj nespadly touhy
nenaplněné.

Nebo v něm může dřímati
vzájemné porozumění.
Ono zde dovede odpočívati
ve svitu něžného opojení.

Oblíbený šátek si zase nasadím,
nikomu nic takového již nevadí.
Hlavně že už si hráti nemusím
na nikoho, kým se nesvedu státi.

Jenže nikdy nezapomenu,
na trápení v mučednickém stanu.
Bolest ve mně přebývá,
pohodu z mých rukou smývá.

Ráda bych tě proto varovala,
že kdybych ti někdy dopis neposlala,
má květinko rozmilá,
tak já možná s minulostí bojovala,
a tebe do pří zatáhnout si nepřála.

Ano, vím, kterak na tě působí
mé myšlenky, obraty, písně holubí.
Možná ti činí problémy exotičnost,
mého jazyka starobylost.

Nedokáži vyjádřit, oč srdce si žádá,
tak raději do propasti temnot padá.
Nedorozumění se obávám,
tak raději poutečka přijímám,
cennosti bohulibé ze sebe snímám.

Pomůžeš mi maličko,
moje milé sluníčko?
Pomůžeš mi nalézt holuběnku,
sobě, tobě, dáti svoboděnku?