Když oči plakaly

5. Sluha a jeho pán

Ty jsi mým pánem,
já služebníkem.
Budu ti u lože sedávat,
dokud si to budeš u mne přát.

Tobě přinesu modré z nebe,
ctím vždycky jen a pouze tebe.
Přijdu na zavolanou jako pes,
splním každičká přání ještě dnes.

Mezi námi dvěma panuje věrnost,
z mé strany navíc čirá podřízenost.
Mlčím, už nic nenamítám,
všechny city v sobě skrývám.

Jakápak rovnost,
vždyť existuje jenom poslušnost.
Já jsem spodina, ty vrchnost,
snesu pro tebe i velkou krutost.

Vždyť co mohu a nemohu?
Přestat hledat lásku, něhu?
Musím všechna muka vydržeti,
povinen krok s tebou držeti,
nikdy nikde nepoleviti.

Obejdu se bez tolerance
v ráji temné dekadence.
Pro tebe nemožné smím snésti,
tíhu těžkých okovů unésti.

Co je má svoboda
oproti tvé moci?
Čekám, až osud mi štěstí dá
do vlny bezbřehé bezmoci.

Chceš-li mne spoutati,
budu přesto při tobě státi.
Přeješ-li si mi oči zavázati,
neboj, nebudu se vzpírati.

Zmocnil ses svobody,
hodils mé srdce do vody,
do těch nejhlubších tůní,
slzy smutku kanou mi po skráni.

Ovládls mne, a já posmutněl,
mužnou čest navždy opouštěl.
Stal jsem se tvým rukojmím,
což možná někdy ocením.

Počkat? Opravdu to já chci?
Možná jen, aby nikdo neměl řeči.
Co když si jednou budu přáti
ztracenou svobodu získati
i přes jisté nebezpečí?

Hledím ale na názory ostatních,
ne na vroucná přání citů osobních.
Nejspíš tobě musím sloužiti,
nikterak se ti nevzepříti.

Proč také, když je podepsán
ten kontrakt, jímž jsem zavázán
k hradbám mlčení, tuh skrytých,
nitru nikdy neodkrytých.