Když oči plakaly

6. Zlomené, rozdvojené srdce

Má laňko, má kočičko,
mé zlomené srdíčko,
tolik já ti stihl ublížiti
a své omyly nenapraviti.

Bylas vznešenou holubicí,
mého srdéčka pistolnicí.
Tak obratně jsi uměla stříleti,
kavalírovo nitro zasáhnouti.

Já do tebe se zamiloval,
s tvou důstojností pomiloval.
Modré z nebe přinášel,
na obláčcích se tak vznášel.

Mělas s ostruhami střevíce,
hedvábný šáteček přes líce.
Tvou hrdost já přál si vlastniti,
tvou tajemností se kochati.

Brzy ses mou kořistí stala,
na cestách vždy doprovázela.
Vlastní kolt jsi u pasu nosila,
tolik ty mou duši pohltila.

Už jsem nebyl sám sebou,
ale jen a pouze tebou.
Co tvé rty poručily,
to ruce vykonaly.

Ten pocit se mi líbil,
že já k někomu patřil.
Celé noci jsem o tobě snil,
tím sněním i dny promarnil.

Mezitím uběhly týdny, měsíce,
dohořívaly našeho osudu svíce.
Tenkrát jsi poprvé zaplakala,
žalostně přitom naříkala.

V tu chvíli já poprvé toužil
po tom, abych ti ublížil.
V ten moment jsem si našel jinou,
hezkou, obětavou laňku spanilou.

Ta mne vřelostí obdarovávala,
nic v sobě nikdy neskrývala.
Žádné závazky ke mně neměla,
abych se stal sluhou, si nepřála.

Z tebe zloba vyzařovat začala,
zřejmě též pomsta se objevovala.
Však co já vím,
vždyť do hlavy ti nevidím.

Nebo snad já si tohle žádal,
v tobě takové city vyvolal?
Nejsem Bůh, abych soudil,
přesto jsem pár chyb učinil.

Byla noc, všude temnota,
tajemná jak třináctá komnata.
Petrolejka našich srdcí zhasínala,
jedna kletba druhou střídala.

Tenkrát mou mysl zaplavily
představy, sny, jež mne ovládaly.
V nich já byl jen mučitelem,
nikoliv tvým kavalírem.

V poutech jsem si tě přál viděti,
ztrápenou a umučenou.
Nad tebou s nožem se skláněti,
spatřiti tebe umlčenou.

Byli jsme spolupachatelé
těch cest lásky osudných.
Teď však jsme jen nepřátelé,
ty objektem mých tuh násilných.

Již dávno nejsi mou,
mám teď jinou
– laňku spanilou,
květinku rozmilou.

Tebe v dáli vidím pohřbenou,
v hloubi duše zapomenutou,
smrtelně zraněnou,
k smrti utrápenou.

Přesto toužím se k tobě vrátiti,
rány nožem do srdce udělovati.
Mám ti znovu ublížiti,
či se s tebou usmířiti?

Žádám si jedno i to druhé,
splnit své touhy rozdvojené.
Jenomže obojí míti nejde,
snad mě tohle přání jednou přejde.

Nejspíš se musím pánem státi,
role tvého sluhy navždy vzdáti.
Udělám jen to, co si budu přáti,
i kdybych tě měl za to ovládati.

Budeš panenkou,
mou služebnicí,
ne hrdinkou
ani pistolnicí.

Když jsi se mnou uměla
tak dovedně manipulovati,
proč bys neuměla
mne na slovo poslouchati?

Možná nám vztah vzala
má bezbřehá oddanost.
Zřejmě ruku k dílu dala
moje oddaná poslušnost.

Však poslyš, že i já musím jíti,
od tebe se jednou oddáliti.
Krásu na vlastní pěst najíti,
tebe v nitru vlastním pohřbíti.

Uběhly týdny, měsíce,
v životě září hvězd statisíce.
Dosud se cítím rozpolcen,
ve svém srdci rozdvojen.

Tak, jak to vlastně bylo,
co mezi námi dvěma stálo?
Hradby mlčení, boje krvavé,
jimž podlehlo mé nitro obětavé.