Black wings✔️

-1-

O dvanáct let později

Noemi Anderson

„Dobré ráno, doufám, že už nespíš. Za deset minut jsem totiž u tebe." Slyším v telefonu známý hlas, a než si cokoliv stihnu uvědomit, zavěsila. Unaveně jsem si promnula obličej a přesunula se do koupelny, kde jsem vykonala svou ranní hygienu a už nějak při smyslech se vrátila zpět do pokoje. Přešla jsem k šedé komodě ze dřeva a vytáhla si nějaké modré potrhané rifle, černý Adidas crop top a kolem pasu kostkovanou černomodrou košili. To vše jsem během minuty měla na sobě a pak už jen zavřela šuplík. Zrak mi spočinul o něco výš na rámeček s fotkou. Zarazila jsem se v pohybu a fotku vzala do rukou. Byla na ní malá holčička se svou mámou. Obě byly plné života a měly úsměv na rozdávání. Vedle nich však byla mlha. Mlha z upravování fotky... Léta mě trápilo, proč je zakryté místo vedle těch dvou, ale nikdy jsem nedostala odpověď od nikoho. Fotku jsem vrátila na své místo a v hlavě si přehrávala vzpomínky s ní, ale... Byly zvláštní, teda některé. Ve všech se mi zdálo, jako by nějaká důležitá část chyběla. Chybí mi. Od její smrti, kdy ji zabili na ulici při přestřelce, je všechno tak nějak jinak. Táta se chová jinak a zdá se, že se občas i bál, ale nevěděla jsem čeho.

„No co děláš? Kde jsi? Čekala jsem na tebe pět minut před domem, ale nevydržela jsem to." Slyším za sebou hlas mé nejlepší kamarádky. Že já jí ty klíče od domu dávala...

„No jo." Řeknu s povzdechem a obejmu ji.

„Snídala jsi?" Zeptá se mě a já zakroutím hlavou, že ne.

„Tak to je dobře. Jdeme do kavárny. Prý tam je nějaký brigádník k nakousnutí." Řekla spiklenecky a já se musela zasmát.

„Dobře. To jsem zvědavá, kdo je ten nešťastný." Řekla jsem a tím si vysloužila od Angee vražedný pohled.

Celou cestu až ke kavárně říkala, jak moc se těší, až toho kluka uvidí, nad čímž jsem protáčela jen očima. Ta holka byla příšerně ukecaná, ale přesto jsem ji měla ráda. Byly jsme tak zabrané do našeho rozhovoru, takže jsme si nevšimli, že se za námi někdo plížil, a ten někdo byl náš kamarád Matthew.
„Baf!" Vykřikl a objal nás kolem ramen. Obě dvě jsme vykřikly a bouchly ho naštvaně do ramene.
„Matthew, co to děláš? Chceš, abychom dostaly infarkt?" Naštvaně vydechla Angee. Ten pitomec se jen smál jako malý, zatímco my ho sledovaly se zamračeným pohledem.
„Chtěly jste do kavárny beze mě?" Nadhodil, když jsme se s Angee zastavily u našeho oblíbeného podniku. Chtěly, ale jako obvykle nám to nevyšlo, protože se vždy objevil. Divila jsem se, jak to dokáže tak bezvadně načasovat, někdy si říkám, že nám dal nějakou GPS do mobilů, či co.
„Samozřejmě, jako vždy." Protočila očima Angee. Matthew si jen povzdechl. Potřebovala jsem kávu a něco k jídlu, takže jsem je nechala stát před vchodem a šla si objednat. Jako obvykle jsem si dala toast, cappuccino a šla si sednout na naše obvyklé místo k oknu do rohu kavárny. Hrála jsem si s prsty a přemýšlela o mé mámě, chování táty pokaždé, když se o ní zmíním. Vždy se zastaví, pohlédne na zem a pak na mě se slovy ."už jsem ti to říkal.". Nikdy o ní dopodrobna nechtěl mluvit, což se mi nelíbilo. Chtěla jsem o ní vědět co nejvíce, ale nemohla jsem.
„Země volá Noemi." Zamávala mi kamarádka rukou před obličejem. Potřepala jsem hlavou a začala je poslouchat.
„Tak co ten kluk?" Vydechla potichu směrem ke mně. Zamračila jsem se, protože jsem nevěděla, o kom mluví, ale když se na mě ublíženě podívala, vzpomněla jsem si na toho 'pěkného' brigádníka. Podívala jsem se tedy na něj, ale nijak mě nezaujal.
„Hmm...kdyby měl tmavé vlasy a oči, dala bych si říct, ale tohle...ne, ne, není." Odpověděla jsem jí. Na to se naoko uraženě zamračila. Ona dobře věděla, jaký je můj typ, ale vždy mi vnucovala i jiné. Jenže já kluka nechtěla, zatím ne, k čemu by mi byl?

***

Konečně jsme se dostaly do školy, kde jsem si právě teď ze skříňky vytahovala věci na první hodinu, která měla být matika. Netěšila jsem se, stejně jako na celou školu, moc jsem ji neměla v lásce, vlastně jako skoro všechno.