Black wings✔️

-49-

Alex McQueen

Nebavila se se mnou, dokonce ani nespala. Jen co jsme včera dojeli na zámek, šla s Ritou, která jí vše ukázala, zatímco ostatní se jen nastěhovali do svého pokoje stejně jako já. Vlastně si sem přišla jen pro nějaké věci a pak zase odešla. Naštval jsem ji svým chováním. Měla pravdu, byl jsem jako malý kluk. Dnešní den začínal zajímavě, zatímco ostatní si užívali máma mě vzala do tátovi pracovny, kde mě posadila ke stolu, vytáhla snad tunu papíru a snažila se mi to vysvětlit. Jednou to byla nějaká dohoda, jindy nějaký upírský zákon, pak zase smlouva s jinými rody. Vše se mi snažila dopodrobna vysvětlit jako malému klukovi. Ano, sice to někdy pořád nechápu, proč to vlastně podepisuji, ale máma vždy řekne, 'to ti vysvětlím zítra', tohle ale říkala u většiny věcí.
Z okna jsem viděl, jak se Rita skvěle baví s Noemi, obě se smějí a já tu trčím s papíry v pracovně.
Nelíbilo se mi to, jenže když jsem něco chtěl říct, máma mě zarazila. Snídani jsem ale dostal v podobě pytlíku krve. Máma říkala, že bych se to měl začít odnaučovat, takže mi řekla, že to budu jíst ob den. Pak už to půjde samo. Teda, doufal jsem.
Nechtěl bych zase vyjet po Noemi, nechci jí nijak ublížit. Taky ale potřebuji chvíli pauzu, abych jí mohl koupit ten prsten, jenže to bych se jí musel zeptat, ale když mě máma nepustí, tak je to trochu blbý. Čas utíkal, obědval jsem u papíru, mezitím co ostatní spolu a bavili se, dokonce i máma se k nim přidala a mně řekla, abych si to celé prošel znovu. Já byl přímo naštvaný, že tohle musím dělat v dobu, kdy bych nejraději byl s Noe. Dnešní den byl prostě divný, začínalo mě to všechno štvát. Neměl jsem čas na nikoho jiného než na papíry.
,,Mami, nemůžu jít? Nebaví mě to, nedokážu se soustředit." Povzdechl jsem si. ,,Zlato, ale tohle musíš přetrpět, ještě chvíli a zítra znovu, po tátovi tu zůstalo hodně dohod, smluv a podepisování. Tohle se musíš naučit." Řekla klidně a podala mi další papír s nějakou žádostí. Protočil jsem očima a začal ji číst. Froyovi zase měli problém. Chtěli tenhle zámek kvůli tomu, že tu nikdo nežije, jenže jim nepatří, takže mají smůlu, okamžitě jsem to tedy zamítl a podal ho matce. Trochu se nad tím zamračila. ,,Nechápu, co na něm vidí, je to zámek jako zámek, tak ať si koupí jiný." Zabručela a položila to na hromadu jiných žádostí, které jsem podepsal.
Vzal jsem další. Byl to dopis než nějaká z těch věcí.
Dopis od Conorů. Dlouho jsem je neviděl, je pravda, že je rád uvidím, když tu budou.

Alexi a Isabel
Přejeme vám upřímnou soustrast, je nám líto, že jste přišli o otce a manžela.
(...)
Taky bych vám chtěl říct, že s mojí podporou můžete počítat, jsem si jistý, že se kralování v rodině neztratí. Už se těšíme na slavnost.

Rodina Conorová

Podíval jsem se na mámu a zvedl obočí.
Jak myslel, že si je jistý, aby kralování bylo v rodině.
,,Mami, ty jsi mi něco neřekla." Ohradil jsem se na ni. Povzdechla si. Takže něco mi neřekla.
,,Zlatíčko, popravdě se o místo krále uchází ještě jeden upír. Víš, myslí si, že toho nejsi schopný, jenže já si to nemyslím, věřím, že je všechny překvapíš." Skončila a minula si ruce. Tak tohle bylo dost pozitivní no. ,,Takže vlastně to budou něco jako volby krále?" Zeptal jsem se. Jen kývla. Odsunul jsem se od stolu a zvedl se. ,,Proto toho do mě hustíš hodně. Snažíš se, abych to vše pochopil do toho dne. Chceš, aby kralování bylo v rodině." Řekl jsem.
,,Alexi, už tvůj děda byl král, jeho otec taky a já chci, aby to pokračovalo." Řekla klidně. Zakroutil jsem pobaveně hlavou a promnul si tvář. Rozešel jsem se k oknu, abych se nadechl čerstvého zimního vzduchu a podíval se, co se děje venku. Opřel jsem se o parapet, sledoval, jak sněží a Noemi je opět s Ritou a parádně se baví. Směje se beze mě. Užívá si beze mě. Je volná, když není se mnou.
Chybí mi její rty, její objetí, její úsměv. Chybí mi celá.
,,Kralování si bere svoje." Ozvala se máma. Otočil jsem hlavu na ni. ,,Jenže mně je osmnáct, mám se bavit, užívat života, být se svojí holkou, a co mám?" Nadhodil jsem. ,,Sedím za stolem už druhým dnem, Noe jsem viděl vždy jen minimálně 10m ode mě, blíž ne. Tak strašně moc chci, aby se na mě přestala zlobit kvůli tomu letadlu, ale jak, když nic nemůžu udělat." Dodal jsem a tím ukončil můj proslov. ,,Něco takového řekl ve tvém věku i táta. Jenže všechno dobře dopadlo, podívej se, vzali jsme se, narodil ses nám ty a byli jsme šťastní." Řekla máma. ,,Jak dlouho? Do mých 6 let?" Zeptal jsem se. Věděla, na co narážím. Na to vše, na co mě nechali zapomenout.
Zakroutil jsem hlavou a zpátky si sedl ke stolu.
,,Mami, táta ani těch šest let na mě moc neměl čas, vždy musel něco vyřizovat a já si měl hrát sám. Nechci být stejný otec jako on, až budu mít děti, budu je brát i do té blbé pracovny, abych je třeba něco naučil." Řekl jsem a vzal si papír se smlouvou. Přečetl jsem, podepsal a nechal mámou odkývat. To samé s další, další a další.
Potom už jsem to nemusel ukazovat mámě, nechala mě tak se všemi mými myšlenkami. Což je to nejhorší, co může člověk druhému udělat, nechat se topit ve svých vlastních myšlenkách a papírech.