Black wings✔️

-41-

Alex McQueen

,,49$, prosím." Řekl prodavač, tak jsem z peněženky vytáhl padesát a podal mu je. ,,Nashle." Odpověděl jsem a s nákupem se vydal k autu. Rychle jsem to hodil do kufru a ještě rychleji se snažil odjet, protože jsem byl naštvaný na ty lidi. Bylo jich tam jak nasráno, jako by se domluvili na tom, že dneska budou všichni zdržovat. Byl jsem nervózní z toho, že ji nemám u sebe, ještě jsem sprostě nadával, když jsem nestihl ani jeden přejezd přes semafor dřív, než se tam objevila červená. Pokaždé mě zdržovali. Naštvaně jsem bouchl do volantu. ,,Tak si pohni!" Zařval jsem. Samozřejmě, že to nepomohlo, ale aspoň se část mého vzteku ztratila. Jen co jsem mohl, jsem dupl na plyn, a co nejrychleji se vydal k chatě. Cesta přes vesnici byla příšerná, samé hrboly, no pro mé auto nic moc a já to nutně chtěl mít za sebou. Byl jsem tak rád, když jsem vjel na pěšinku k chatě, už jsem se i usmíval a těšil se, až ji uvidím, jenže mě to přešlo ve chvíli, kdy jsem uviděl otevřené dveře od chaty. Rychle jsem zaparkoval, nákup nechal v autě a vběhl do chaty. ,,To né." Frustrovaně jsem si prohrábl vlasy a rozhlížel jsem se kolem sebe na ty rozházené věci kolem. Viděl jsem na zemi nůž od krve, tak jsem ho zvedl. Věděl jsem, že není Noemi, protože byla jinačí. ,,Jsem kretén, že jsem ji nechával samotnou." Vydechl jsem naštvaně. Rozhlédl jsem se ještě a zastavil se u skříňky, která byla taky trochu od krve, ale tentokrát to byla od ní. Tohle mi vůbec nepomohlo. Promnul jsem si obličej. Co mám teď dělat, když nevím, kde je? Naštvaně jsem kopl do spadnuté skříně, která byla na zemi. Bylo mi špatně z toho všeho, zase jsem to pokazil.
Rychle jsem vytáhl nákup i s krví ven z auta, odnesl to do kuchyně a vše to dal do lednice. Mezitím jsem si ale všiml jedné věci. Byl to papírek. Se vzkazem. Okamžitě jsem ho vzal do ruky a začal číst.

Přijď se podívat, jak tvá milá umírá kvůli tobě, stejně jako tvůj otec. Knoxville je nádherné město, co tak si zajet na výlet?

Zmuchlal jsem papírek a hodil ho do koutu kuchyně. Naštvaně jsem popadl klíče od auta a vydal se k němu, abych si zajel pro moji Noemi. Žádný parchant na ni nebude sahat, už vůbec ne žádný rudooký kretén. Okamžitě jsem si dal do navigace Knoxville a vyjel, co nejrychleji jsem mohl. Předjížděl jsem každé auto na silnici, jel jsem 140km/h, jen abych ty parchanty zabil kvůli tomu, že ji unesli a ublížili. Viděl jsem rudě, už jsem ani neskrýval svoji tvář, jen jsem v ruce svíral volant, až mi zbělaly klouby na rukou.
Z mojich úst létaly jen sprostá slova na všechny, které jsem ze srdce nesnášel.
Čím více jsem se blížil k městu, o němž se zmiňovali ve vzkazu, tím víc jsem měl strach, že je pozdě. Najednou jsem cítil ten tlak na hrudi a snažil se uklidnit tím, že to v pohodě stíhám.
Chtěl jsem ji vidět, chtěl jsem ji mít v objetí, chtěl jsem ji políbit, chtěl jsem vrátit čas, aby se nic z toho nestalo. Já kréten ji nechal samotnou v chatě na místě, kde nikdo není, ale i tak nás našli, a já si pokládám otázku. Jak?!
Jak nás našli?!
Začaly mě pálit oči, musel jsem rychle párkrát zamrkat, abych se zbavil těch slz, co se mi draly do očí. Nemohl jsem brečet, ne teď, ne jindy, musím být silný a ne žádná bačkora.
Musím se vzchopit.
Nevnímal jsem čas, to bylo pro mě teď zbytečné, já potřeboval vědět, jestli je v pořádku.
Na chvíli jsem trochu zpomalil, protože jsem si všiml policajtů, kteří čekají na takové šílence, co se prohání po silnici jako já. Zbrzdil jsem to v čas, takže jsem klidně kolem nich projel, ale pak jsem normálně asi kilák od nich dupl na plyn.
Co mě trochu utěšilo byla ta cedule.

Vítejte ve městě Knoxville

Já byl naštvaný a vystrašený zároveň. Rozhlížel jsem se kolem dokola, jestli nenajdu nějaké opuštěné místo, kde by mohli být, ale nic. Nemohl jsem nic najít, tak jsem trochu zbrzdil a otevřel okno. Hned jsem zastavil kolemjdoucího.
,,Promiňte, pane, mohl bych se zeptat, kde je tady nějaké opuštěné místo? Kde nikdo nechodí?" Zeptal jsem se postaršího pána. Trochu si mě prohlédl, ale pak se pousmál. ,,Ale jistě. Stará štěrkovna, na kraji města, asi čtyři kilometry odsud." Usmál se. ,,Děkuji." Kývl jsem s mírným úsměvem a zavřel okýnko, jen abych se tam konečně vydal. Prohnal jsem se celým městem, které nevypadalo špatně, vypadalo docela útulně, tady bych si klidně zvykl. Zahnal jsem tu myšlenku a rychle jel pro Noemi. Moji Noemi.
Auto jsem nechal kousek dál a rozešel se ke štěrkovně. Když jsem se blížil, slyšel jsem nějaké rozhovory, tak jsem se musel nepozorovaně nějak dostat blíž k té budově. Všiml jsem si, že hlídají. Celé jsem to rychle obhlídnul a zjistil, že kolem budovy jsou čtyři avarijové. Každý z nich má u pasu čepel, ale jinak nic neškodného, dá se jich zbavit, musel jsem jen jednoho vylákat.
Schoval jsem se za hromadu štěrku a chystal se toho jednoho blba vylákat, když jsem něco uslyšel a zajímalo mě to.
,,Kde sakra je?!" Uslyšel jsem naštvaný hlas z budovy.
,,Doufám, že hodně daleko." Zašeptala si Noemi.
,,Tebe jsem se neptal!" Zakřičel a pak jsem uslyšel něco plesknout. Dal jí facku. On na ni sáhl. Vytáhl jsem špičáky a připravil se na to, že si pěkně užiju, až jim ublížím.
,,Myslel jsem, že jsi pro něj důležitá, ale asi ne, když se ještě neukázal, možná jsem se spletl a on tě nemiluje tak, jak jsem si myslel."