Black wings✔️

-47-

Alex McQueen

Najednou tu bylo hrobové ticho, které trvalo snad věčnost. Ruku, kterou jsem držel Noemininu jsem pustil a mnul si ruce, protože se mě to trochu dotklo. Zvedl jsem se od stolu a zamířil ke dveřím ven. Předtím jsem si vzal bundu, nasadil boty a i přes nějaké hlasy, které říkaly moje jméno jsem se vydal ven. Dal jsem si ruce do kapes a vydal se do parku, kde jsem se posadil na lavičku a povzdechl si.
Jen jsem tam bezduše seděl, díval se na to, jak se k zemi snáší vločky ve velkých intervalech od sebe. Šlo vidět, že už je zima, pomalu jsem začínal cítit, jak mi mrznout tváře. Slyšel jsem, jak se někdo blíží, ale už periferně jsem viděl, kdo to byl, tak jsem se trochu posunul, abych udělal místo.
Postavila se přede mě s jejím skleslým výrazem ve tváři. ,,Můžu?" Řekla a trochu se pousmála. Kývl jsem. Myslel jsem, že si sedne vedle, ale ona si sedla na můj klín obkročmo. ,,Myslel jsem, že mě už má rád." Povzdechl jsem si. Jen mě objala. Hlavu jsem zabořil do jejího krku a povzdechl si. ,,Já tě mám ráda a to je důležité." Zašeptala. Měla pravdu. Sice jsem chtěl, aby mě měl rád, ale stačí mi, když mě má ráda ona. ,,Táta byl vždy takový, i u Olivera. Nemá prostě rád všechny kluky, kteří se kolem mě motají, teda kromě Matta." Zasmála se a odtáhla. ,,Prosím, nenech se tím nějak odradit. Dělej, jako by nic, ať si zvyká, že to myslím s tebou vážně." Řekla prosebně. Pousmál jsem se a pohladil ji po tváři. ,,Já to myslím taky vážně, až tak, že do budoucna s tebou chci mít rodinu, Noe." Dal jsem jí letmou pusu. ,,Vážně? A kolik se mnou plánuješ mít dětí?" Zeptala se pobaveně. ,,Hmm...minimálně jedno určitě." Zazubil jsem se. ,,Na tohle máme čas, princátko moje. Je nám teprve osmnáct, já si děti plánovala až kolem třiceti." Řekla a já na ni vyvalil oči. To snad nemyslí vážně. Když se ale začala smát, tak jsem pochopil, že to byl vtip. Oddechl jsem si.
,,Vždyť ani nejsme svoji a já bych děti až po svatbě, je to takové lepší." Mrkla na mě. ,,Tak si mě vem." Řekl jsem vážně. Začala se smát, ale když viděla, že se nesměju, zvážněla. Párkrát na mě zamrkala, jako by čekala, že si opravdu dělám srandu.
Na co bych měl čekat? Vždyť ví, že je ta pravá. Ví, že s ní jsem šťastný. Ona to moc dobře ví.
,,Tohle není vtipné, Alexi." Pokusila se ještě jednou o to, jestli si dělám srandu.
,,To není sranda, Noe, myslím to vážně, vem si mě." Řekl jsem ještě jednou. Pořád jsem se jí díval do očí tak, jako ona mně, viděl jsem v nich teď snad všechny emoce a musím říct, že byly kladné ve většině. Najednou ale ze mě slezla, jen stála a mnula si ruce. Zvedl jsem se z lavičky a klekl si před ní. ,,Vezmi si mě, Noemi Anderson." Chytl jsem jí ruku a dal jí na ni pusu. ,,Alexi, ty víš, že bych řekla ano, ale..." Odmlčela se. ,,Víš, že tě miluji, víš, že bych tě nikdy neopustil, víš, že mám pravdu a mé oči jsou důkazem." Řekl jsem jí. ,,Vím to, Alexi, já to moc dobře vím." Řekla se svým zoufalým hlasem. Podíval jsem se jí do očí, viděl jsem v nich jiskřičku. ,,Vezmi si mě." Zopakoval jsem předešlou otázku. Z kapsy jsem si vytáhl klíče, na kterých jsem měl malé kovové kolečko, které jsem z tama sundal a klíče zase schoval. Ukázal jsem jí ho. Potichu se zasmála a kývla. ,,Ano." To malé kolečko bylo přesně na její prst, tak jsem jí ho dal a postavil se. ,,Moje budoucí manželka." Pobaveně jsem řekl. Zakroutila hlavou a objala mě. ,,Můj budoucí manžel." Zašeptala.

Když jsme přišli zpátky do domu, všichni už se normálně bavili, Paul byl zřejmě pořád ve svém pokoji, ale Noe se tam za ním nechystala, protože se spolu prý moc nepohodli. Nikdo si nic podezřelého nevšiml, taky že jsme se chovali, jako by nic, sice jsme se culili jako malé děti, které něco provedly, ale i tak si nás nevšímali. Zřejmě jim to připadalo normální, tím lépe. ,,Co takhle si dát partičku dámy." Křikl najednou Dave, když se s ním nikdo nebavil, protože já byl s Noemi, Jeremy někde odešel s Angee a Rita s mámou řešili pořád to moje převzetí moci. Nechápal jsem, proč to tak řeší. ,,Proč ne, jednu hru bych mohl." Odpověděl jsem mu. Nadšeně si zatleskal a pak na stole rozevřel hru. Opustil jsem Noemi, která jen kývla a já se posadil naproti Daveovi, který měl na tváři odhodlaný výraz. Jenže to já taky, nikdy mě v tomhle neporazil, ať se snažil sebevíc, nezvládl to tak, jako nikdo z ostatních. Tohle byla moje hra. Vzali jsme si každý svoji barvu figurek. Já si vzal černé, aby to pako mohlo začít, on si myslel, že to je barvou. Vždy mě to pobavilo. První tah měl tedy on. Vždy dělal to samé. Vždy ten samý první tah. A nepoučí se a nepoučí. Hra začala a každým tahem jsem byl blíž k vítězství, on zase k psychickému zhroucení. Vždycky se nervoval. Ani dneska to nebylo výjimkou. Chvíli jsem si s ním jen hrál, chtěl jsem, aby zkusil zapojit hlavu, ale prostě mu to nedocházelo. Posunul jsem tedy jezdcem do pravého rohu herní plochy a usmál se na něj. ,,Tohle není možné." Vykřikl Dave. Noemi i s Angee a Jeremym, kteří se vrátili během hry, se smáli Daveovi, který jen naštvaně něco zabručel. ,,Já bych dala nějaký menší turnaj, co vy na to?" Zeptala se Noemi najednou. Všichni čtyři jsme se na ni podívali. Všiml jsem si, jak se Daveovi na tváři objevil úsměv. ,,To beru, nebudu poslední, protože Jeremy je v tom horší." Mrkl na něj. Holky se začaly smát. ,,Budeme hrát o něco, ne?" Zeptala se Angee. ,,To beru." Kývl jsem. ,,Ale o co, vy chytrolíni?" Ozvala se pobaveně Noemi. ,,Vítěz si bude moct vybrat cokoliv od každého." Navrhl Jeremy. Všichni jsme to odkývli. Zřídili jsme tedy náš první oficiální turnaj v dámě. Věděl jsem, že tohle nebude problém, jen mě zajímá, jaké bude pořadí za mnou. Moc jsem si věřil, ale měl jsem proč. Dvojčata to neumí a holky, no hrajou jako holky. Jen co holky vypracovaly papír na zapisování, mohli jsme začít.