n u m b

o n e

Koukal na mě a já to nějakým způsobem věděl. Vlastně jsem si byl jistej a to seděl dvě lavice za mnou. V hlavě jsem sváděl souboj sám se sebou, jestli se na něj otočit, nebo ne, ale vždycky jsem usoudil, že bych se měl raději věnovat učitelce a jejímu výkladu. Zapisoval jsem si její slova do sešitu položenýho přede mnou na lavici, ale mysl měl přesto úplně někde jinde.

Přesněji; na Joaquinovi Navasovi, druhákovi, který se mnou sdílel hodinu anglické literatury.

Ten fakt, že pocházel ze Španělska mi moc nepomáhal ho z hlavy dostat. Byl sakra pěknej. Jakože... fakt moc.

Nelíbí se mi, kam tok mejch myšlenek plyne.

"Owene, jsme na straně 167," informovala mne žena ve středních letech. Vlastně to byla asi nejvíc v pohodě učitelka na týhle škole a já si díky ní fakt oblíbil čtení a následný rozebírání knih, ale pozornost jsem na jejích hodinách moc neudržel. Ne od tý doby, co mě pohledem skenoval vysokej, atleticky založenej a tmavovlasej Španěl. "Takže si prosím otevři knihu a přečti následující odstavec."

"Jo. Jasně. Omlouvám se, paní Douglasová," usmál jsem se koutkem úst a nalistoval zmíněný číslo 167.

Nesoustředil jsem se na to, co čtu. V tu chvíli to pro mě byly jenom písmenka, co nedávaly naprosto žádnej smysl. Naštěstí paní Douglasová nedostala prostor pro to, aby mi dala nějaký otázky ohledně textu v knize, protože hodina byla ukončena zazvoněním.

"Owene, mohl bys na chvíli zůstat?" zastavila mne těsně mezi dveřma. Neměl jsem tušení, co má na srdci, ale stejně se mi začaly potit dlaně. Bylo to absurdní, ale jako bych se bál, že by mi snad viděla do hlavy. Že by četla moje myšlenky.

Jak moc v hajzlu by to bylo.

Naštěstí nic takovýho nebylo možný a drobná blondýna se na mě jen přívětivě usmála.

"Nevím, co se ti honí hlavou, Owene, ale očividně toho je hodně. Však já ti to ani nezazlívám, jsi teenager. Nejlepší roky tvého života se odehrávají teď. První zamilování...

polk

... další povinnosti, škola. Četla jsem tvou práci a" pozastavila se. "byla to jedna z nejlepších, co jsem od žáka kdy dostala," dokončila.

"Děkuju," zasmál jsem se nervózně.

"Tím chci říct, že vidím, jak soustředěný dokážeš být. Dokázal jsi se naprosto ponořit do děje a vyprávěl o něm s velkou vášní. Zkus trochu té pozornosti projevovat i o hodinách."

Kdyby to tak šlo.

"Pokusím se," sklopil jsem pohled dolů a zkoušel znít co nejpřesvědčivěji jsem dokázal. Věnoval jsem jí ještě jeden zfalšovanej úsměv, než jsem vypadl z učebny a následně na chodbě zhluboka vydechl.