n u m b

f i f t e e n

Ještě jsem se nedokázal vrátit domů, tak jsem si sedl na náměstí u malý fontány a vytočil mámino číslo. Ani jsem nečekal, že mi telefon zvedne, ale já potřeboval s někým mluvit, a tak jsem si popovídal s její hlasovou schránkou.

"Ahoj mami," začal jsem klidně a křehce. "Všechno se sesypalo. Všichni, do koho jsem kdy vkládal důvěru, se jenom otočili zády. A stalo se to tak rychle, mami." Klepal se mi hlas a zimou to bylo jenom z půlky. "Nechci tě otravovat. Nechci bejt přítěž. Ale já nemám tušení, co dělat. Kdybys tady byla mami, tak bych tě objal. Jak silně bych jenom dokázal. Kdybys tady byla, pomohla bys mi vidět to dobrý. Ale nejsi. Chybíš mi."

Potom jsem vyrazil domů. Bylo mi trochu smutno, ale víc mi bylo prázdno. Kopal jsem do kamínků pod nohama a šel co nejpomalejc jsem dokázal, protože ta poslední věc, co jsem teď chtěl, bylo vidět mojí sestru. Tu, která se jeden den tváří jako nejvíc milující člověk a druhej... je všechno pryč. Všechny roky svěřování se a důvěry byly pryč kvůli jedný zasraný věci.

Odemknul jsem pomalu a šel rovnou do svýho pokoje. Na chodbě stála Mia.

"Kdes byl?" zeptala se zvědavě. Její hlas byl tak čistej. Žádná známka lítosti, vyčítavosti nebo tak. Prostě jako by se nic nedělo. Ale ono se dělo.

"Venku," odpověděl jsem.

"Hej, počkej. Owene? Seš v pohodě?" Na čele, mezi obočím, měla takovou malou vrásku, která znamenala starostlivost, o kterou jsem ale fakt nestál.

"Ne," bylo poslední, co jsem jí řekl, než jsem se zavřel v mým pokoji. Šel jsem zase spát, protože jenom tehdy jsem byl normální. Nezlomenej. A spal jsem většinu dne. Divný bylo, že jsem spal tak strašně moc a stejně byl neustále unavenej.

Můj život se jedním lusknutím prstů změnil v nechutnej stereotyp. Vzbudil jsem se, nějak se udržel na nohách, dorazil domů, spal, koukal do zdi, mlátil do zdi a zase spal.

Občas jsem myslel na Joaquina, což byla největší výchylka, jinak jsem neměl chuť dělat absolutně nic.

Táta si toho začal všímat. Mia se ke mně snažila nějakym způsobem dosat, ale stal jsem se docela dost dobrej v udržování si svýho odstupu.

"Owene, musim s tebou mluvit," zastavila mě jednou, když jsem opouštěl obývací pokoj.

"Nemáme o čem," odbyl jsem jí stejně, jako vždycky, ale tentokrát mě chytla za zápěstí a přetočila, abych k ní byl čelem.

"Vim, že už ti Patrick všechno řekl," dívala se mi přímo do očí. Moje začaly slzet. Bylo mi to tak strašně líto. Že se všechno tak hrozně pokazilo.

"Musíš pochopit, že se to stalo jenom jednou a nic. to. neznamenalo. Lidi dělaj chyby a nemůžeš každýho kvůli jedný navždycky odstranit ze svýho života. Vim, že jsi lepší, než tohle."

"Byl jsem. Tohle už nejsem já."