n u m b

e i g h t

Vrátil jsem se až ke konci hodiny a ze všech sil se snažil vyhnout očnímu kontaktu s Patrickem. Dařilo se mi docela dobře vzhledem k tomu, že ani Pat nestál o to, aby se mnou navázal konverzaci. Takže jsme jenom přežili posledních pět minut dějepisu a já už se psychicky připravoval na angličtinu, kterou jsem měl jako další.

Joaquin už byl v lavici, když jsem vkročil do třídy, a soustředěně koukal do jeho sešitu. Batoh jsem si položil na zem a na svojí lavici si odložil knížku. Fakt jsem se snažil se neotáčet, ale nevydržel jsem to a věnoval Španělovi pohled.

"Dneska nemám doma rodiče, víš, co to znamená? Bude pařba Owene! Jo a jseš zvanej jestli ti to nedošlo," zaslechl jsem někoho mluvit a ne zas tak rychle se na něj otočil. Felixe bych tam teda rozhodně stát nečekal. Tak nějak jsem ani netušil, že se mnou chodí na ájinu. Taky mě překvapilo, že věděl, jak se jmenuju. Vážně si nevybavuju jediný slovo, který by jsme prohodili.

"Um, asi nebudu moct přijít. Ale dík," snažil jsem se pousmát, což mi moc nevyšlo, když jsem si představil, že by tam mohl být i Španěl.

"Okay," rozhodil ramenama, jakože ho to moc netrápí a obešel ostatní spolužáky. Sledoval jsem, jak se zastavil o dvě lavice za mnou. Nenápadně, aby to nebylo divný.

Joaquin mu odpovídal úplně stejně jednoslovnýma odpověďma, tak, jako mně. Měl stejně kamennej výraz a skoro k němu nezvedal pohled. To mě docela překvapilo. Felix byl jeho nejlepší kamarád - nebo tak něco.

Znamenalo to, že bych se teď mohl považovat za jeho kamaráda taky? Když k nám mluvil v podstatě stejně? Nebo to znamenalo jenom to, že byl takhle chladnokrevnej a bezcitnej úplně ke všemu živýmu? Smát se jsem ho viděl jednou a to v nemocnici, kde jsem ze sebe udělal debila. Upřímně se usmát? Ani jednou. Někoho líbat? Ani jednou. Na někoho mluvit? Skoro vůbec. Joaquin vždycky jenom kejval hlavou a taky říkal jo nebo ne.

Ale přece jenom jsem zaslechnul úlomky jejich rozhovoru. "Zeptám se," řekl Felix a Joaquin si povzdechnul. To byl, po jeho smíchu, můj oblíbenej zvuk, kterej vyprodukuje nějaká lidská bytost. "Patricka rozhodně ne," řekl po nějaký době Španěl. Aniž bych si to uvědomil, nevnímal jsem nic jinýho, než jejich konverzaci. Což, přiznávám, bylo neslušný. Ale stydim se za to? Lituju toho? Ani trochu.

Myslel Patricka jako Patricka? A proč by mluvili o něm? Měl jsem tolik otázek a taky obrovský nutkání je položit tmavovlasovi, ale taky jsem měl obrovskej knedlík v krku a kolena z želatiny.

A strach. Velkej strach.