n u m b

t h i r t e e n

"Měl bys jít," zašeptal jsem.

"Owene-"

"Měl bys jít," řekl jsem znova, ostřeji a ze všech sil se snažil potlačit výbuch vzteku. Joaquin si jenom povzdechl, ale odešel dovnitř. Stiskl jsem ruce v pěst a zádama se pevně opřel o stěnu baráku. Nevěřil jsem tomu, že můj nejlepší kamarád udělal něco takovýho. Nevěřil jsem, že by to dokázal.

U Felixova domu zaparkovalo auto, který jsem bez problému rozpoznal. Až potom mi došlo, že jsem mu napsal, aby sem přišel. Ruce měl v kapsách a hlavu skloněnou, když se ke mně přibližoval.

"Co to kurva, Pate?" vyjel jsem.

Jeho obličej říkal něco jako 'promiň'. Měl jsem takovou chuť praštit ho, ale potlačoval jsem jí. Nic neříkal, což mě vytáčelo snad stokrát víc.

"Měls pravdu, Pate. Tos teda vážně posral, to se musí nechat," uchechtnul jsem se. Poprvý ke mně vzhlídnul a na chvilku to vypadalo, že fakt cítí lítost.

"Takže už víš. Nech mě to vysvětlit, prosím. Bylo to jenom jednou, Owene. Oba jsme byli opilý a Mia toho lituje víc než čehokoliv na světě. Vlastně my oba. Fakt je mi to líto, brácho."

Zmrznul jsem. Povolil jsem pěsti. V tu chvíli jsem nic necejtil. Bylo toho až moc, co jsem musel zpracovat a přesto všechno dávalo dokonalej smysl.

"Už mi nikdy v životě neříkej brácho," vydechl jsem chladně a podíval se mu do očí. Nepoznával jsem ho. Ale co víc, nepoznával jsem sebe. Protože tu noc se ve mně něco změnilo. Něco přeplo.

"Chápu. Nechám tě bejt," otočil se a zas odešel. A já venku stál další hodinu. Nebo možná víc. Nic jsem nedělal, jenom tam stál a koukal před sebe. A i když jsem nikdy moc nebrečel, po tváři se mi skutálela jedna slza.

Potom jsem se jenom sebral, vzal ze země svý kolo a odjel domů. Nikdo si nevšimnul, že jsem byl pryč a myslim, že by jim to stejně bylo ukradený. Zavřel jsem dveře do svýho pokoje, sundal ze sebe oblečení a lehl si pod peřinu. Dalších několik hodin jsem vůbec nespal, jenom slyšel Patrickovy slova dokola a dokola v hlavě. A taky ty Joaquina. Slyšel jsem spoustu hlasů. Ale necejtil jsem absolutně nic.