n u m b

s i x t e e n

Ale v něčem měla pravdu. Nemohl jsem jí jen tak vymazat ze svýho života, i když jsem si to zrovna v tuhle chvíli moc přál.

"Owene," řekla se zoufalostí.

"Potřebuju čas a prostor, jestli ti mám někdy odpustit." S tim mě nechala odejít. Neměl jsem ale chuť spát. Chtěl jsem jít ven. Ne sám, chtěl jsem mít blízko sebe tmavovlasýho Španěla.

Tak jsme se sešli v knihovně. Tentokrát tam byl první on, protože já šel pomalu a užíval si chladný počasí. "Neutečeš, že ne?" bylo první, co po mně střelil, což mě donutilo se trochu zasmát.

"Ještě nevim. Vadilo by ti to?" nadzvednul jsem obočí. Nic neodpověděl, místo toho změnil téma.

"Chceš o něčem mluvit?"

"Vlastně jo. Nevim o čem, ale poslední dobou jsi jedinej člověk, se kterým mluvit chci, takže," zamumlal jsem, ale určitě všechno z toho slyšel.

"Nemusíš odpovídat, jestli nechceš, ale... Co Patrick? Mluvil si s nim? Nechtěl jsem vás rozhádat." V očích se mu odrážela nejistota, což bylo pro něj něco naprosto novýho. Bylo to, jako kdyby jsme se měnili jeden ve druhýho.

"Tak trochu. Patrick a já jsme byli vždycky nejlepší kamarádi. Jakože vždycky. A proto mě o to víc sere, že tohle už možná nevyřešíme. Že už jsme prostě dojeli do konce."

Španěl mlčel. Vyhýbal se očnímu kontaktu koukáním do svýho klína a mlčel. Tak jsem byl ticho taky. Už jsem byl v tom bodě, kde si mě k sobě blíž nepustil. Držel si svůj odstup a neporušoval tu neviditelnou, tenkou hranici, o kterou jsem se opíral.

"Proč nedokážeš věřit lidem, Joaquine?"

Otázka ho nijak nepřekvapila. Naopak, jako kdyby čekal, kdy se na ní konečně zeptám. Vydechl a na chvilku přivřel oči a když vyslovil prvních pár slov, jeho hlas se jemně třásl. "Mám komplikovanou minulost." To mi jako odpověď nestačilo. Potřeboval jsem něco vědět, potřeboval jsem se něčeho chytit.

"Proč to Patrick udělal," řekl jsem přesvědčivě. Nebyla to otázka, bylo to něco jako pobídnutí k tomu, aby mi všechno řekl. Koukal se mi do očí a přísahal bych, že povoloval. Že mi to skoro řekl. Že skoro vystoupil ze svojí komfortní zóny. Kvůli mně.

Pro mě.

Jenže se zase rychle probral a stáhl do sebe. Byl jsem tak blízko a zklamání z neúspěchu jsem cejtil naprosto všude.

"Jindy, Owene." Zachvěl jsem se pod jemností, se kterou vyslovil mý jméno a naposledy k němu vzhlídnul. Normálně bych odešel, ale něco mi řikalo, že bych neměl. Tak jsem zůstal.