n u m b

f i v e

Nedokázal jsem říct, jak se náš vztah změnil. Joaquin se mnou mluvil a to jsem považoval za velkej úspěch a byl jsem na sebe hrdej, ale nic moc jsem se nedozvěděl. Neřekl mi nic o svojí rodině, zálibách, plánech do budoucnosti, prostě nic. Jeho odpovědi byly většinou jednoslovný a pohřbily celou konverzaci sto metrů pod zem.

Hluboce jsem vydechnul a unaveně dopadnul na postel. Potřeboval bych nejmíň osmi hodinovej spánek a přesto jsem tak nějak tušil, že ani dneska nezavřu oči. Jako by mi Španěl proudil v žilách, jako by ho krev dopravovala do každýho milimetru mýho těla. Jako by místo kyslíku zaplňoval moje plíce.

Zalezl jsem za notebook a upravil si prohrábnutím vlasy, protože jsem se chystal videochatovat s mámou, která byla na rok v Asii. Doufal jsem, že mě rozhovor přivede na jiný myšlenky.

"Owene! Už jsem myslela, že vůbec nezavoláš. Tak co, jakej si měl den?"

Rozzářila se jako vánoční stromeček, což už samo o sobě nutilo moje koutky vystřelit vzhůru do úsměvu.

"Dnešek byl..." pozastavil jsem se a hledal nejvhodnější výraz pro navštívení kluka, kterým jsem mimochodem úplně očarovanej, v nemocnici po tom, co ho někdo zmlátil.

"Dobrej."

"Tak to jo. A co táta? Meje aspoň nádobí? Ne, radši neodpovídej. Večeříte taky něco jinýho, než pizzu? Víš co? Ani tohle radši nechci vědět," spustila máma a já se musel rozesmát.

"Táta se náhodou stará. Mia většinou uvaří, ale třeba včera zkoušel táta palačinky. A- jíst se daly, takže asi úspěch." Mia je moje starší ségra. O dva roky a pět měsíců.

"Jo, když mluvíme o Mie, je v pohodě? Ráno psala, že se rozešla s tím jejím klukem."

"Motorkář Rick," řekli jsme nastejno a potom oba propadli smíchu.

Byl jsem moc mimo, abych si všimnul.

"Mia je v klidu," zalhal jsem. Neměl jsem naprosto žádný tušení, jak je mojí sestře, ale nechtěl jsem mámu zbytečně stresovat.

"Tak dobrý," odmlčela se, ale bylo mi jasný, že se chystá něco říct, proto jsem se nesnažil nahodit nový téma.

"A co holky?"