Den, kdy jsem svojí první lásku uviděl znova procházet školníma chodbama, byl pátek 18. května. Druhák se mi pomalu blížil ke konci, takže jsem měl o dost jinejch starostí, než myšlení na Joaquina. Jenže teď tu byl. Vyhejbání se myšlenkám na něj tak bylo o poznání těžší.
Nepromluvili jsme spolu ani slovo, protože ten člověk, co se vrátil, nebyl ani zdaleka Joaquin Navas. Dělal jsem si starosti, ale na druhou stranu zas ne tolik, protože jsem se snažil neprobudit v sobě žádný city. Musel jsem prozměnu bejt ten bezcitnej já.
Už jsem skoro odcházel domů, když mě pohled na něj na druhým konci chodby přiměl zastavit. V ruce držel dopis číslo šest, což jsem pochopil podle velký šestky na zadní straně papíru. Z jedný i z druhý strany do mě vráželi ostatní středoškoláci a já stejně jenom stál a pozoroval Španěla. Polknul jsem. Ruka s dopisem mu spadla podél těla a jeho oči si našly v davu moje. Jeho pohled byl jinej. Byl jemnější, upřímnější a jako bych tomu snad sám nedokázal uvěřit; láskyplnej. Nebo jsem alespoň myslel, že jo.
Chytnul jsem popruhy svýho batohu a zvednul koutky úst nahoru. Rty ponechal v úzký lince, ale jako by se jeho oči usmály nazpátek.
Tehdy jsem se otočil.
Tehdy jsem se dal do pohybu a šel pomalu a sám domů.
Tehdy jsem se dal doprava.
the end
ČTEŠ
n u m b
PovídkyOwen poprvé ve svém životě poznal lásku a také chladnokrevné odmítnutí, i když vlastně nikdy odmítnut nebyl. To se tak prostě někdy stává. Hlavně, když se zamilujete do Joaquina Navase ~ dopsáno 13.12.2018
