n u m b

f o u r

Stál jsem ve dveřích do jeho pokoje a on o tom ani neměl tušení. Zaskočilo mě, že už seděl celej oblečenej na posteli a házel si věci do batohu. Spolknul jsem knedlík v krku a nejistě zaklepal na dveře. Jeho pohled se rychle přesunul na mojí osobu a přeměřoval mě pohledem.

"Owen, že?"

Jeho hlas. Slyšel jsem ho jen párkrát, ale byl tak klidnej.

"Jo, to jsem já," poškrábal jsem se na zátylku a nevěděl, jestli můžu vstoupit dál nebo ne. Kývl na mě hlavou, což mi dalo jakýsi svolení dát nohy do pohybu.

"Poslali tě učitelé?" zeptal se, když jsem byl blíž a zapnul zip batohu.

"Tak trochu," skoro jsem zašeptal a nespouštěl zrak z okouzlujícího Španěla. "Mám pro tebe povinnou četbu."

"Hm."

"Takže ty... jdeš domů?" snažil jsem se navázat konverzaci, protože věčně panovalo trapný ticho, který sem tam přerušovali doktoři a sestry pobíhající po chodbách.

"Jo," podíval se mi do očí. Chvíli jsem zkoumal jejich barvu, ale potom rychle odvrátil pohled. Srdce mi bušilo sto krát za minutu a já netušil, co mám dělat.

"Nevypadáš tak hrozně, jak jsem myslel. Teda... to znělo špatně. Je dobře, že ti nic moc neni. Ugh. Prostě je fajn, že jseš v pohodě."

Co to bylo.

Čekal jsem na jakoukoliv reakci a strašně se mi ulevilo, když se Joaquin lehce, přitom pobaveně zasmál.

"Udělali z toho moc velký haló. Nic to nebylo, mám jenom pár modřin," objasnil, když se přestal tak nádherně smát.

Ale já se o tebe bál, tmavovlásku.

Předal jsem mu papír, kvůli kterýmu jsem tady vlastně byl a přenesl váhu na druhou nohu. Něco vzadu mojí halvy mi říkalo, že už bych měl jít, abych to akorát nepokazil. Jenže já chtěl Joaquina doprovodit domů, dozvědět se o něm co nejvíc informací a usmívat se po zbytek dne. Chtěl jsem mít aspoň kousek toho vysokýho Španěla.

"Čekáš na mě?" zeptal se tak, aby otázka vyzněla co nejmíň špatně. V tu chvíli jsme byli dva, kdo neznali odpověď na Joaquinovu otázku.

"Um, můžu klidně jít hned, jestli- jestli chceš. Nebudu tě otravovat," falešně jsem se usmál a zklamaně kouknul na špičky svejch bot. Jo, trochu mě zamrzelo, že už se mnou víc času trávit nechtěl, ale zároveň jsem se mu ani nedivil. Choval jsem se jako idiot a Joaquin se mnou pravděpodobně po zbytek života nebude chtít promluvit.

"Ne počkej," vyhrknul. Zastavil jsem se a otočenej zády k němu se usmál. Tak, aby to nemohl vidět. "Můžeš mě klidně doprovodit."