n u m b

t e n

Rád bych řekl, že se mi tím aspoň ulevilo, když jsem se někomu svěřil. I když nedobrovolně. Jenže se vůbec nic nezlepšilo. Nespadla mi váha z ramen, nerozvázal se uzel z mejch střev ani se neuklidnilo moje strdce. Všechno bylo pořád stejně nahovno, jako když nikdo neměl ani tušení, že něco cejtim ke klukovi.

A to mě děsilo snad ještě víc, než se všem přiznat. Co když budu mít vždycky ten zatracenej strach. Co když už nikdy neodejde.

Protože nic nebude stejný, až všem řeknu o mý orientaci. Pokud to udělám.

"Owene," uslyšel jsem Miin zoufalej hlas za dveřma mýho pokoje. Hned po tom, co se stalo, se mi vyhejbala pohledem. Jako by se na mě nedokázala podívat. Jako bych byl slunce a ubližival jejím očím.

"To je dobrý. Nechci to slyšet," řekl jsem bezcitně. Hádám, že jsem se od Joaquina aspoň něco naučil.

"Ani nevíš, co ti chci říct," řekla stejně zoufale, jako předtim. Odemknul jsem a nechal tak mojí sestru vejít dovnitř. Její oči byly červený a napuchlý od pláče. Ne že bych na tom byl líp a to jsem moc často nebulel. Stála na místě a koukala na mě a vypadalo to, že se brzo rozbrečí nanovo.

"Promiň. Jsem hrozná ségra, když jsem za sedmnáct let tvýho života nedokázala poznat, že si jinej. Ne špatně jinej, Owene. Není na tom vůbec nic špatnýho a doufám, že to víš."

Vletěl jsem jí do náruče a i když byla chvilku překvapená, potom společně se vzlykem a lehkým smíchem na odlehčení situace vydechla všechen oxid uhličitej, co v sobě dusila.

Mia a já jsme měli vyjmečně dobrej vztah. Nikdo, koho jsem znal, nevycházel se svým sourozencem tak dobře, jak my dva. Bylo to asi hlavně proto, že když jsem byl malej a na základce, moc lidí se se mnou nebavilo a Mia tak byla můj jedinej kamarád. Říkal jsem jí všechno a ona říkala všechno mně, což byl asi hlavní důvod toho, že jsem vlastně ani nelitoval, že jsem Mie všechno řekl. Ne tak úplně chtěně, ale řekl.

"Znám ho?" vypadlo z ní po nějaký době ticha, který nebylo nijak trapný nebo nepříjemný. Jenom nebylo pořádně čím ho přerušit.

Zhluboka jsem se nadechnul, protože jsem se právě chystal jí dát něco jako úplně poslední kousek puzzle. "Joaquin Navas," vyšlo ze mě šeptem.

Podle vrásky mezi jejím obočím jsem usodil, že neměla tušení o koho jde. A to bylo, hádám, dobře.

"Je to Španěl," začal jsem a neubránil se drobnýmu úsměvu. "Má tmavý vlasy. Jsou skoro černý, ale vlastně nejsou. Hlavně, když na ně svítí sluníčko. To jsou potom tak zvláštně zářivě hnědý." pokračoval jsem a viděl Joaquina přímo před mýma očima. "Je vysokej. Vyšší než já a než ty taky. Ne že bych ho viděl bez trika, ale v tílku jednou jo. A svaly má dost dobrý. Oči jsem nikdy pořádně nedokázal vystudovat, ale určitě hnědý. Trochu víc tmavě u okrajů duhovky a světlejc uprostřed. A žíly. Panebože, ty žíly na rukách."