n u m b

f o u r t e e n

Probudil jsem se asi po dvou hodinovým spánku s bolestí hlavy, kterou jsem docela snadno ignoroval a pokračoval ve fungování. Z kuchyně jsem ucejtil vajíčka se slaninou, což bylo moje oblíbený jídlo, ale já si jenom obul boty a prostě zmizel venku.

Bylo chladno a to se mi na tom líbilo nejvíc. Cejtil jsem. Chlad. A byla to ta první věc, co jsem od včera dokázal cejtit. Obláčky se mi vznášely od pusy a na konečcích prstů mi mravenčilo. Chodil jsem po naší čtvrti a sledoval všechny lidi. Přemejšlel, jestli si už někdy něco takovýho zažili. Jestli už byli někdy bez emocí. Přemejšlel jsem nad Joaquinem, ale jinak, než vždycky. Pochopil jsem ho a to jsem ani nevěděl, co se mu muselo stát, aby v tohle stavu žil dlouhodobě. Chápal jsem jeho stranění od lidí a chladnokrevnost a uzavřenost. Najednou to bylo všechno jasnější.

Napsal jsem mu. Na zavolání jsem koule neměl, takže jsem jenom poslal zprávu. Sedl jsem si do knihovny a čekal tam několik minut, co se zdály bejt hodiny, než se nakonec ukázal. Tmavý vlasy bylo to jediný, co jsem za poličkama knih zahlídnul, ale naprosto jistě jsem věděl, že je to on.

"Navasi," zašeptal jsem a vyklonil se tak, aby mě viděl. On vážně přišel. Vážně to byl Joaquin Navas, kdo za mnou přišel do knihovny v sobotu ráno.

"Owene? Vypadáš hrozě," poznamenal. Uchechtnul jsem se tomu.

"Díky. Ty ani ne." Vlastně vypadal dokonalejc, než kdy předtím. Hnědá kožená bunda mu fakt slušela a tak hezky doplňovala jeho oči.

Podíval se na svoje ruce a já uvnitř sebe trochu zpanikařil. Netušil jsem, proč tu jsem a proč tu je on. Nevěděl jsem, na co se ptát, nebo co říct. Odkašlal jsem si a získal tak jeho pozornost.

"Asi by bylo dobrý se omluvit. Takže promiň, že jsem tě odehnal. A taky zároveň dík. Žes mi to řekl, však víš."

Chvíli jsem přemejšlel, co to bylo na jeho obličeji. Co to utvořily jeho mimický svaly. A až po nějakejch pár vteřinách mi došlo, že to byl fakt nepatrnej úsměv. V tu chvíli jsem už nezpanikařil jenom já sám, ale hlavně moje srdce. Rychle jsem se zvedl ze židle. Slyšel jsem svoje jméno, ale stejně knihovnu opustil. Netušil jsem, co jsem právě udělal. Všechno v mojí hlavě bylo strašně rozmazaný.

Až na jednu věc. Na ten úsměv.