n u m b

t w e n t y - s i x

Následující dva tejdny proběhly ve stereotypu, kterej neobsahoval nic moc zajímavýho. Táta mě pořád bral na golf i baseball. Chodil jsem do školy s nadějí a z ní zklamanej. Dva tejdny v kuse.

Myslel jsem si, že nechávání všeho ohledně Joaquina za sebou bude o hodně jednodušší, nebudu lhát. Jako by se snad nic nezměnilo, mimo toho, že už jsem si skoro nevzpomínal na jeho osobitou vůni. Jeho lavice začala bejt okupovaná jinýma lidma, což mě strašně štvalo. Byla to jeho lavice. Byla to lavice mojeho Španěla.

Jako by nikdo jinej než já nevěřil, že se vůbec někdy vrátí. Já si byl jistej, že jo. Netušil jsem sice kdy, mohlo to bejt klidně i za několik let, ale věděl jsem, že jednou jo. Joaquin Navas byl sice bezcitný monstrum, ale tohle by mi nikdy neudělal. Neudělal by to nikomu.

Byl jsem na rozcestí. Cesta doprava byla zabití všeho, co připomínalo Španěla a posunutí se dál. Doleva byla naděje. Čekání na to, až se někdy vrátí. Čekání na moment, kdy se ho znova dotknu a mý tělo exploduje. Čekání na zázrak.

Joaquin byl zázrak sám o sobě. V oku měl přece jenom tu oslnivou jiskru a dotekem by mohl zapalovat ohně. Byl to jedinej zázrak, kterej se mi kdy stal a já ho stejně nechal utýct. Cejtil jsem se hloupě. Měl jsem se po něm víc shánět, když se vypařil. Neznal jsem ani jednoho jedinýho člena jeho rodiny. Měl jsem se o něm víc dozvědět. Sakra, měl jsem přemluvit Patricka, aby mi všechno řekl.

Měl jsem udělat spoustu věcí, ale bylo stejně moc pozdě. Už jsem zabočil. Už jsem se rozhodl, po který cestě jít. A šel jsem vpravo.

Věděl jsem, že se ale nikam neposunu, když v sobě budu pořád dusit moje city k Joaquinovi bez toho, aniž bych mu cokoliv řekl. Do tý doby jako bych měl pořád to nepříjemný tajemství, co mačká žaludek a kroutí střeva.

Takže jsem začal psát dopis, tak, jak to udělal i on. Vlastně dopisy, který jsem potom házel jeden po druhým do jeho skříňky.