n u m b

s e v e n t e e n

Byl jsem na posteli a koukal do deště venku. Budík ukazoval pět ráno. Měl jsem čas na to, abych prostě jenom seděl, takže jsem tak dělal.

V rukou jsem mačkal moje povlečení a poslouchal tep mýho srdce. Když jsem se soustředil, dokázal jsem ho vnímat a slyšet. Bylo to docela uklidňující, ujistit se, že ještě pořád žiju. Protože posledních pár dnů mi tak rozhodně nepřipadalo.

Prvních pár hodin ve škole jsem nesdílel ani s Joaquinem, ani s Patrickem, což mi dávalo jakejsi prostor se psychicky připravit. Sice jsem vůbec netušil jak, protože už jenom myšlenka na to jméno od P se mi hnusila, ale hodlal jsem zůstat klidnej. Hodlal jsem bejt pro jednou dospělej.

V hodině matematiky pro pokročilý jsem si kreslil do sešitu a neposlouchal informace ani maličko. V hudební třídě, kam jsem začal chodit tenhle rok, jsem jenom nesoustředěne poslouchal ostatní, jak hrajou na nástroje a kupodivu mě do tý doby žádnej učitel ani nenapomenul.

No a potom přišla ájina. Hodina, na kterou chodili rovnou oba dva. Přišel jsem do třídy jako jeden z prvních a sedl si do lavice kam vždycky. Moje sebevědomí rázem spadlo, když se ukázal. Batoh se mu houpal na jednom rameni, jeho outfit netvořilo nic jinýho než černá a tak nějak to ladilo s jeho duší. Patrick by si normálně sednul vedle mě, očividně, ale byl jsem si skoro jistej, že dneska tak neudělá. Zaváhal. Koukl se po třídě a nakonec svůj zadek usadil vedle mě.

Ugh.

Joaquin pořád nepřicházel a tak mě neopouštěla úzkost. Jeden pohled na něj by všechno zlepšil. Jeden pohled na Španěla a zase by mě polil klid. Jenže Španěl nikde a Patrick už se chystal vyslovit ahoj, načež já se zvednul a odešel, protože mi až tehdy došlo, že na to prostě a jednoduše nemám koule. Nedokázal jsem na něm ani zastavit svůj zrak, nedokázal jsem poslouchat jeho hlas. V mý hlavě jsem měl z Patricka neuvěritelnou hrůzu a už jsem pomalu nezvládal ani dejchat stejnej vzduch.

Utekl jsem někam do centra města a zalezl do kavárny. Z kapsy jsem vytáhl telefon, co mi vyzváněl posledních pět minut a s hlasitým polknutím zvedl telefonát od kontaktu Máma.

"Owene? Panebože, jsi tam, nebo jsem zas spadla do hlasovky?"

"Mami..."

Zněla tak moc vystrašeně. Došlo mi, že jsem jí nechal tu nejvíc depresivní hlasovou zprávu a potom se nijak neozval.

"Mami, jsem v pohodě, já- Promiň, že jsem nenapsal nebo něco. Bylo toho hodně," začal jsem a zavřel oči. Snažil jsem se si jí představit vedle mě. Snažil jsem se si jí představit tak blízko, že jsem měl možnost jí padnout do náruče a brečet jako malej harant.