Dívčí války [DOKONČENO]

Pomoc

°Marinette°

„Proč si mluvila s tím novým? Nevím, jestli si to pamatuješ, ale byl to on, kdo tě udeřil do hlavy!" Řekne Lila a já jen protočím oči. Jistě to neudělal schválně, navíc mi vůbec nic není a docela dost se mi i líbí...
„Chci mu jen pomoct, to je celé. A navíc se mi i trochu líbí..." Holky hnedka začnou huláznět a radostně mě poplácávat. Je pravda, že se mi snad nikdy nikdo nelíbil, takže tohle je úspěch.
„Musím uznat, že je docela hezký, ale neřekla bych, že se bude líbit zrovna tobě, Mari." Chloé se na mě usmívá a zřejmě spozoruje, jak se Adrien dívá naším směrem. Zřejmě také odposlouchává náš rozhovor, ale co už.
„Není jen hezký... Něco na něm je, co mě tak trochu přitahuje." Nakloním se k holkám blíž a začneme se chichotat.
„Možná tě na něm přitahuje ten jeho zadek, je prostě dokonalý..." Řekne Alya a všechny se zasmějeme.
„Takhle detailně jsem si ho ještě neprohlížela." Plácla jsem jí do nohy.
„Můžu se k vám přidat, holky? Můj soused zmizel někam v prachu." Adrien promluví, což jsem vlastně i čekala. Chvíli všechny mlčíme a já tak nějak čekám, až některá z nich něco řekne, ale ony pořád nic. Jen se na něj dívají tím zamilovaným pohledem.
„Jasně, sedej!" Trochu se posunu k Chloé, ale ta okamžitě jde na druhou stranu k Adrienovi. To udělají úplně všechny, takže si radši sednu naproti nim.
„Ty posiluješ, Adriene?" Začne Lila a mačká mu ruku.
„Vlas-..." Chloé ho přeruší.
„Moc hezky voníš, co používáš?" Chloé k Adrienovi čuchá jako policejní pes k důkazům.
„Je to-..." A teď zase Alya...
„To si ty vlasy geluješ nebo to máš tak od přírody?" Najednou se k Adrienovi a k naší lavici sejde kupa holek. Všechny na Adriena vrhají samé otázky a pořád na něj sahají. Bože, to bych doopravdy nevydržela.
„Marinette?" Uslyším za tou kupou holek. Zvedám se od lavice a jdu za hlasem.
„Kime, co bys potřeboval?" Usměju se na něj a zdvihám hlavu, jelikož je opravdu dost vysoký.
„Jsi moc hodná, že mi chceš pomoct, vlastně to i tak trochu potřebuju." Najednou mi ukáže papír s možným napomenutím ředitele. Zvláštní... Hned první den a už má zařízené napomenutí. Dobrý začátek...
„Tak to máš teda pravdu! Počkej na mě před školou a do té doby nikoho nezmlať, jasný?" Usměju se na něj a on zase na mě. Nakonec mě velice zvláštně ale silně obejme a odejde ke své lavici.
„Co to jako děláš, Marinette?" Ze zadu na mě začal mluvit Adrien. Lekla jsem se natolik, až jsem nadskočila a málem i spadla, kdyby mě nechytil.
„Můj bože, tohle mi už nikdy nedělej!!" Podívám se na něj vyděšeně a uklidním se.
„Promiň, já se o tebe jenom bojím. Víš vůbec, co děláš?" Teď jsem trochu zmatená...
„O čem to mluvíš? Proč by ses o mě měl bát, říkala jsem ti, že jsem v pořádku. A mám pocit, že můžu rozhodovat za sebe a taky svá rozhodnutí dělat." Překřížím ruce na prsou a pozoruju, jak se na mě dívá.
„Kim je nebezpečný! Takovýmhle lidem pomůžou jen v psychiatrické léčebně, jak mu chceš pomoct ty?! Já jen říkám  že by sis měla dávat bacha, hlavně když jsi s ním. Nechci, aby se ti stalo něco víc, než jen boule na hlavě, jasný?" Poplácá mě po rameni a odejde, jenže já jsem ještě neskončila.
„Možná tohle je ten tvůj problém, Adriene. Všechny hned odsoudíš a nesnažíš se jim pomoct. Druhá šance je důležitá, právě proto jí lidem poskytuju, ale jak bys to mohl chápat, když si to určitě nikdy neudělal?" Teď zase odejdu já.
„Tohle přeci nemůžeš brát vážně... Co když tě v záchvatu vzteku uhodí nebo bůhví co ještě?! Možná bych měl jít s tebou nebo vás aspoň zdáli pozorovat." Adrien si stoupnul úplně stejně, jako jsem stála já. Zdálo se mi to zvláštní... Vždyť se známé pár hodin a on se o mě tak moc bojí.
„Adriene, je sice hezké, že se o mě tak staráš, ale známé se snad 2 hodiny, není to trochu... Trochu divný?"