Dívčí války [DOKONČENO]

Pomsta

°Marinette°

Dnes jsem šla do školy pěšky. Je sice pravda, že zrovna pršelo, ale musela jsem si pročistit hlavu a navíc myslím, že teď momentálně Chloé ani nemyslí na to, že by nás vyzvedla. Kousek od školy už jsem viděla Adriena. Šla jsem k němu odhodlaná se ho zeptat, co to jako se mnou a s holkama hraje za hru, jenže najednou jsem uviděla, že není sám. Jeho společnicí nebyl nikdo jiný než Chloé. Bohužel to nevypadalo zrovna tak, jak by si Chloé představovala. Řekla bych, že se s ní Adrien právě rozcházel... Chloé utekla pryč a Adrien šel hned za mnou. Zřejmě čekal ode mě pusu, jelikož si jí na mě velice našpuloval.
„Co to jako děláš?!" Přestal s tím a jen se na mě udiveně díval.
„Co jin-..." Neměla jsem ani tu energii si vyposlechnout, co mi chce říct.
„Přestaň nám všem motat hlavu. Děláš to naschvál! Chceš snad zničit naše přátelství nebo o co ti vlastně jde? Hned od prvního dne si nesnášel Chloé, ale proč?!? Pokud chceš rozvrátit můj vztah s mými kamarádkami, nemůžu se s tebou dál bavit!" Vyjela jsem po něm a on jen stál a díval se na mě s otevřenou pusou. Znenadání se za mnou objevila Chloé, Lila a Alya.
„Marinette má pravdu! Jsi odpadem naší školy, tak se jím i staneš!" Chloé vezme koš opodál a vysype ho na něj. Jenom si s údivem přikriju pusu a dívám se, co se bude dít dál.
„Nezasloužíš si být tím, koho všechny ženy chtějí." Lila ho kopne do jeho intimních partií, což mě donutí si zakrýt i oči.
„A nezasloužíš si ani to, jak jsi krásný!" Nakonec ho Alya dorazí tím, že mu dá pěstí do obličeje. Pochybuju, že to od ní tolik bolelo, ale kdo ví, že?
Všechny tam stály a dívaly se na mě. Zřejmě čekali, že mu taky něco řeknu, ale jak jsem se tam tak na něho dívala, nemohla jsem jenom tak nic nedělat.
„Běžte, za tohle by vás mohly vyloučit. Postarám se o něj." A beze slova odešly...

„Zajímavé... Nejdřív po mně začneš řvát, ale pak mi pomáháš. Proč?" Šli jsme pomalu, jelikož Adrien se stále chytal za tu věc, do které ho kopla Lila.
„Mrzí mě to. J-Já jen-..." Ani mě to nenechal doříct.
„Opravdu je tolik máš ráda? Je to zvláštní, někoho takového, jako jsi ty, by chtěl mít každý za kamaráda nebo kamarádku, jenže..." Zarazí se.
„Jenže co?" Docela mě zajímá, co z něj vypadne.
„Jenže ses nezastala mě, jenom jich. To od tebe nebylo moc kamarádské." Tak a dost!
„Zasloužil sis to. Jenom si je využil, měly právo se zlobit. Kdybych byla na jejich místě, v takovém neporušeném stavu jako teď, by jsi rozhodně nestál." Otočím se, abych mu neviděla do tváře.
„Už to chápu..." C-Co? Tak tohle jsem nečekala.
„A co chápeš?" Otočím se na něj zpátky. Nepříjemně blízko se ke mě přiblíží s hloupým úšklebkem na tváři.
„Nejsem pro tebe jen kamarád, co?" Svou hlavu přiblíží co nejblíže k té mojí a jen pozoruje, co dělám.
„Nevím, jak si na tohle teda přišel, ale je to pěkná hloupost." Začnu se smát, jenže on tomu nedá a přibližuje se ke mě čím dál víc.
„Tak dobře... Vsadím se s tebou, že pokud se se mnou vyspíš a nebudeš ke mě cítit nic, tak budeme jen kamarádi. Pokud ale budeš něco cítit, tak jsem vyhrál a ty budeš muset říct svým kamarádkám o tom, co doopravdy cítíš. Platí?" Byla jsem v šoku, že mi něco takového nabídnul. Odsunula jsem se od něj co nejdál to jen šlo, ale on se ke mně stále více přibližoval.
„To přece nemůžeš myslet vážně!" Zřejmě poznal, jak moc jsem vyděšená.
„Škoda, mohla být zábava."