Dívčí války [DOKONČENO]

Zranění

°Marinette°

Ta dnešní, respektive i včerejší párty stála za nic. Jakmile přišel Adrien, začali se o něj všechny zajímat a já přišla o zábavu. Slyšela jsem za sebou kroky, ale nebála jsem se.
„Pomoc!!" To byl zřejmě ten někdo, kdo šel právě za mnou. Opatrně se otočím a běžím za tím člověkem. A koho pak to tu vidím? Adrien! Už zase?!?
„Co děláš?" Řeknu velice mrzutě. Adrien ukáže na rozřízlou ruku od plotu opodál. Vytáhnu si z kabelky kapesníky a utřu mu aspoň krev. „Pojď a drž si ten kapesník, ať to tolik neteče." Vezmu ho za druhou ruku a táhnu ho kam jinam než k nám.
„Děkuji ti, princezno moje." Mám takovou chuť ho pustit zpátky na zem...
„Poděkuješ mi později bez té princezny." Popravdě, to oslovení bylo krásné, ale ne pro mě, pro Chloé možná!
„Stejně s Chloé nikdy chodit nebudu, ani s Lilou a doopravdy ne s Alyou. Od té doby, co jsem tě potkal, tak chci chodit jenom s tebou! Jsi můj strážný anděl!!" Zasměju se, ikdyž bych neměla.
„Radši pojď, už blouzníš." Přidám do kroku, abychom byli rychleji doma. Potichu otevřu dveře a ještě potišeji se dostanu do svého pokoje. Rychle běžím pro lékárničku, přičemž si i umyju ruce a dívám se na to nadělení na Adrienově ruce.
„Zůstane mi z toho jizva?" Zeptá se.
„Pokud se o to nebudeš starat, tak jo." Pořádně to očistím a postarám se o ránu přesně tak, jak se má. „Hotovo, teď už můžeš jít." Adrien se tak trochu vyděsí.
„Marinette, tohle mi přece nemůžeš udělat! Otec mě zabije! Navíc, vůbec tě nebudu rušit, jakobych tu ani nebyl!" Začal mě přemlouvat, což já strašně nenávidím, ale chtěla jsem využít situace.
„Tak dobře, ale něco za to budu chtít." Šibalsky se usměju.
„A co to bude? Pusinka?" Zasměju se. Přesně naopak, drahoušku.
„Přestaneš se mnou flirtovat a všechno, co děláš. Prostě jenom kamarádi. Platí?" Zamračí se.
„A to na jak dlouho? Zvládnu to tak 5 minut, protože když tě vidím, tak šílím." Mrkne na mě.
„Dejme tomu že tak... Třeba... Třeba navždy!" Podle jeho obličeje se mu to značně nelíbí.
„Tak fajn. Počkám si, až mě o to budeš žadonit. Dobrou." Ukradne mi z postele deku a polštář a lehne si na pohovku, na kterou se skoro ani nevleze. Rozhodla jsem se neřešit to, že si vzal mou deku a polštář, a tak jsem si vzala náhradní. Háček byl však v tom, že se Adrien rychle rozmyslel, kde bude spát a nepozorovaně přešel na mojí postel.
„Tak tohle nepřichází v úvahu. Buď pohovka a nebo odcházíš domů." Pohrozím.
„Ale no tak... Vždyť na tu pohovku jsem moc velký. Za to pro tebe je jako dělaná." Mrkne na mě. Opravdu se s ním nehodlám tak pozdě hádat, a tak odcházím na pohovku. Lehnu si, když v tom uslyším, jak do okapu kapou kapky. Prší! Miluju déšť. Rozhodla jsem se, že se na chvíli podívám na balkón.
„Je to tu nádherné. Moc hezký balkónek." To by nebyl Adrien, kdyby se neobjevil zrovna ve chvíli, kdy si užívám pohled na deštivou Paříž.
„Díky." Odpovím rychle a doufám, že zmizí.
„To já děkuji. A promiň, vím, že jsem ti zkazil večer." Najednou se omluvil. Vůbec bych to od něj nečekala. Podívala jsem se na něj vyjeveně, zatímco on se díval na Paříž.
„Nemáš se za co omlouvat. Chtěl si se jen bavit." Možná bych mu neměla odpouštět. Kdyby věděl, že jsem na něj naštvaná, možná by mě nechal být...
„To jsem nemyslel. Chci se omluvit za to, jak se k tobě chovám. Když jsem s tebou, vůbec nevím, co dělám, chovám se strašně... Vím, že tě to trápí, protože miluješ svoje kamarádky a navíc ses teď poprvé zamilovala, překážím ti v cestě. No... Asi bych měl jít."