Dívčí války [DOKONČENO]

Návštěva

°Marinette°

Dívala jsem se na televizi a v tom mi zacinkla zpráva od Chloé:
Miluju ho. Konečně spolu chodíme, požádal mě o to, abych byla jeho přítelkyně!
Bylo mi Chloé líto, když jsem věděla, co pak Adrien udělá... Pak mi ještě volala Lila s tím, že se s ní Adrien rozešel, což mě vůbec nepřekvapilo. Naštěstí to brala dobře, ne jak Alya včera...
Venku příšerně pršelo a byli hromy a blesky. Vypadalo to, jakoby byl konec světa. Já a mamka jsme byli zakryté pod dekou zatímco taťka vyřizoval nějaké papírování.
„Předpověď počasí na zítra hlásí déšť a velké riziko bouřek, takže si do tašky nezapomeňte zabalit deštníky!" Řekne reportérka v televizi. Najednou nám někdo zaklepe na dveře.
„To bude sousedka, říkala jsem jí, ať se dneska staví." Mamka utíká ke dveřím přivítat svojí oblíbenou sousedku, ale k objímání nedojde.
„D-Dobrý den, mohl bych mluvit s Ma-Ma-Marinette, prosím?" Celý promrzlý a mokrý Adrien stojí ve dveřích do našeho bytu.
„Och, pojď chlapče, začnu dělat čaj." Mamka mi vezme deku a zabalí do ní Adriena.
„Co ty tady děláš?" Syknu mu do ucha tak, aby to táta s mámou neslyšeli.
„Šel jsem domů a najednou začalo příšerně pršet, tak jsem si říkal, že se na chvíli za tebou stavím a počkám, dokud ten déšť nepřejde." Zamračím se na něj, ale jemu to moc nevadí. Zřejmě mu to vychází podle jeho plánu.
„Pojď se převléct, ať se nenachladíš." Táta vezme Adriena do pokoje mých rodičů. Mamka si okamžitě sedne za mnou a začne vyzvídat.
„Kdo je to? Je to moc milý a hezký chlapec!" Radši ani neodpovím. Za chvíli se Adrien společně s tátou vrátí. Adrien má oblečené tátovo staré oblečení, které zřejmě nosil ve stejném věku, jako jsem teď já nebo Adrien.
„Máte moc hezký byt, kde máš pokoj ty?" Adrien si sedne za mnou na sedačku.
„Nahoře." Odpovím, abych se ho rychle zbavila.
„Notak Marinette, běž ho tvému hostu ukázat!" Protočím oči, ale udělám to. S Adrienem dojdeme do mého pokoje, který se mu zřejmě moc zalíbí.
„Sice by se tvůj pokoj do toho mého vešel tak třikrát, ale v útulnosti by ten můj nepřekonal. Je moc hezký." Adrien se posadí k počítači, kde uvidí tapetu mě, Alyi, Lili a Chloé. Chvíli se na ní dívá a nic neříká. Že by se mu ta tapeta snad líbila? „Hezky se tu směješ." Podotkne.
„Tak to asi díky." Nechce se mi s ním vybavovat. Nejraději bych byla, aby už přestalo pršet a on šel domů.
„Nechci, aby sis myslela, že tvoje kamarádky jenom využívám. Jenom bych chtěl dostat šanci... To snad chápeš, ne?" Zamračím se.
„Tímhle se ale šance nedostávají, spíš se ztrácejí." Odvětím mu, ale jemu to stejně nedá a naší konverzaci stále rozvádí.
„Jenom jsem udělal, to co jsi chtěla, no ne? Vím, že mě milujou, sice nějakým svým zvláštním způsobem, ale ano, milujou. Jenomže já miluju taky, tebe. A pokud tě mají rádi, pochopí to. Jsem si jistý, že ano." Měl pravdu. Měli by to pochopit, ale pochopení není všechno.
„Pochopení není všechno, Adriene, ale jinak máš pravdu." Podívali jsme se sobě do očí. Vždy se mi jeho oči tolik líbili. Nikdo nemá tak zelené oči, jako on...
Přitáhnul si mě k sobě, stále se mi dívajíc do očí. Vzal si mou ruku a lehce jí držel a pak, když jsem ho chtěla políbit, vysvitlo slunce.
„Už přestalo pršet, tak tedy půjdu. Zítra ve škole, Mari." A jenom tak si odešel. Stála jsem stále na tom jednom místě celá v šoku. Proč to udělal? Jenom mi plete hlavu! A navíc nejsem jediná, které to tak dělá. Dokonce i mým nejlepším kamarádkám... Ale já ho zastavím!