Dívčí války [DOKONČENO]

Odhalení

°Marinette°

Odešli jsme ze zahrady a jen si tak povídali, když v tom k nám přišla Alya.
„Marinette, na slovíčko." Šla jsem za Alyou kamsi nahoru do snad jediného prázdného pokoje v tomhle domě. „Ty ho miluješ!" Najednou řekne Alya a já se zhrozím.
„O čem to mluvíš?" Alya mlčí. Po tváři jí steče slza, jenže najednou se její ústa převrátí do úsměvu.
„Tohle se dozví všichni, včetně Chloé! Já tě zničím, Marinette!" Alya utekla a já rychle běžela za ní.
„Nedělej to, Alyo, prosím!" Křikla jsem po ní, ale ona běžela dál.
„Marinette, co se děje?!" Adrien za mnou přiběhne.
„Ona to ví. Řekne to Chloé, řekne to úplně všem..." Šla jsem pomalu ke dveřím, jenže se před ně znenadání postavila Chloé?
„Marinette, proč odcházíš?!" Zřejmě ještě o ničem neví...
„Musím ti něco říct, Chloé." Adrien se k nám pomalu přiblížil a díval se, co se stane.
„Tak povídej." Chloé si zkříží ruce na prsou a začne mě poslouchat.
„Já miluju Adriena." Chytnu Adriena za ruku a dívám se na její šokovaný obličej.
„Cože?!" Okamžitě si ho přechytne a mě drží křečovitě za ruku tak, abych nikam nemohla odejít.
„Já ho miluju Chloé, Alya ti to může potvrdit. Nechci, abys na mě byla naštvaná, jenomže-..." Přeruší mě. Přikloní se k mému uchu a začne mluvit.
„Tak poslouchej, pro Adriena jsem schopná udělat cokoliv, dokonce zničit naše přátelství. To, co k němu cítíš není láska. Rozmysli si, co chceš, jinak víš, co tě čeká..." Odtáhla se ode mě a jen se usmívala. Pak zašeptala něco ještě Adrienovi a odešla.
„Co ti řekla?" Zeptala jsem se Adriena, co šel po mém boku.
„Řekla, že pro mě udělá cokoliv, ikdyž to bude znamenat, že tě zničí... Moc se omlouvám." Zastavila jsem se a podívala jsem se mu do tváře.
„Miluji tě, konečně jsem si to přiznala a nikomu nedovolím, aby jsme se rozdělili, ano?" Obejmeme se a jdeme domů. Po cestě se domluvíme, že Adrien přespí u mě.
„Ahoj Adriene, nejste tu nějak brzo?" Zeptá se mamka a ani mě nepozdraví. No jo, asi se jí Adrien nějak zalíbil.
„Jen jsem chtěla jít domů brzo, abyste se o mě nebáli. Budeme u mě v pokoji." Řeknu rodičům a společně s Adrienem zmizíme v mém pokoji.
„Marinette, já tě nechci dostat do žádných problémů... Vím, jaká Chloé je a nechci abys-..." Přeruším ho.
„Já vím, ale já tě nechci ztratit. Předtím jsem si to nepřiznala, jenže já tě miluju! Spolu zvládneme každou bouři. Vím to." Přiblížím se k němu blíž. Obejme mě a mlčí. Zřejmě pro něj moje láska doopravdy znamená hodně...
„Miluju tě." Pošeptá mi do vlasů, když stojíme u okna, ze kterého jde právě vidět krásná večerní Paříž...

°Pondělí°

Měla jsem strach. Víkend uplynul jako voda a já čelila té velké budově, do které se mi příšerně nechce. Věděla jsem, co totiž nastane... Adrien mě zdvořile vyzvednul u mě doma, takže o komfort limuzíny jsem nepřišla. Vysedli jsme spolu, ruku v ruce, bok po boku. Jako každý den jsme schytali závistivé pohledy, jenže dnes byli jiné, ostřejší... Ani si nestoupneme na první schod, když v tom přijede další limuzína, ta Chloénina. Na chvíli se mi zatají dech a čekám, co se bude dít. Všechny výjdou, vysmáté, jakoby je nic netrápilo a když jdou vedle mě, nestane se vůbec nic. Všichni nás pozorují, čemuž se nedá divit, ale po tom, co Chloé odejde jsou trochu zklamani. Asi chtěli nějakou show...
„Tak tohle bylo divný..." Podotkne Adrien. Vezme mou tvář a před těma lidma mě prostě políbí.
„Ty závistivé pohledy s tebou budu zřejmě schytávat pořád, co?" Přitulím se blíže k němu.
„Jo, budeš si muset zvykat, modrásku." Znova mě políbí, teď už před zraky celé chodby lidí.
„A ty si zvykej na to, že mě všechny tvoje fanynky budou chtít zabít, blonďáku." Zasměju se.
„Pokud jsi se mnou, tak tě ochráním." Z jeho polibky si nedává pokoj, ale nestěžuju si.
„Ujednáno."