Srdeční záležitost

⚪20⚪

"Vysvětlíš mi o co tu jde?" Zeptal se mě Mikey dost v klidu. Harvey se zvedl a šel za Mikeym. Podal mu ruku a představil se. "Ahoj jsem Harvey. Já jsem kamarád Ann. Byli jsme spolu na školním výletu, kde nám byl zadán úkol abychom poznali svůj protějšek. Já byl dán do dvojice s Ann. To vysvětluje proč jsem vůbec tady a teď proč jsem jí objímal." nadechl se a já jsem jen doufala, že neřekne to co jsem mu řekla.

"Ten důvod proč jsem jí objímal je takový, že s něčím chtěla pomoct a já jí poradil a vyslechl. Bylo to pro ní těžké, ale to je jedno. Počkej si na to až ti to řekne sama. Teď vás nechám osamotě. Pardon." Odešel od Mikeyho vrátil se ke gauči. Vzal si svůj notebook. Objal mě a já mu řekla jen tiché děkuju, které slyšel stoprocentně jen on. Otrhl se a odešel.

Teď už je to jen na mě. Tak do toho. "Mikey?" Koukla jsem na něj a on naštvaně podíval na mě.
"No?" Odpověděl suše a já už teď věděla, že to bude boj... Znovu jsem se rozbrečela a začla jsem belhat do pokoje. "Promiňte na tohle už dneska nemám..."

Čekala jsem, že mě třeba jeden z nich zastaví a alespoň mi něco řekne. Ať už by to bylo hezké nebo hnusné furt by to bylo lepší než nic. Nechali mě odejít. Ani jeden z nich za mnou nepřišel. Takhle na dně jsem se dost dlouho necítila.

Vešla jsem do pokoje a zamkla jsem se. Nechci už být teď rušená nikým. Ať už si všichni škubnou... Lehla jsem si a brečela jsem... Neustále... Vůbec to nechtělo přestat.
Přemýšlela jsem co dělám neustále špatně. Však se nic hrozného nestalo jen mě objal, když jsem to potřebovala. Najednou mi zavybroval telefon a já se jen neochotně podívala.

Harvey.

'Ann.. Teď si dělám starosti. Je všechno v pořádku? Pokazil jsem to hodně?'

Utřela jsem si slzy abych na to odepisování alespoň viděla.

'Harvey... Ty za nic nemůžeš. Pomohl si mi, když jsem to potřebovala a navíc. Jen si mě objal. Nepokazil si nic, neboj se. Mikey to zvládne nějak. Sice se mnou ani jeden z nich nemluví, ale to se spraví.'

Slzy se zase nahrnuly do očí a já začla znovu plakat. Přišla mi ještě jedna esemeska, ale na to už jsem neměla sílu odpovídat. Byla jsem hrozně unavená. Tím jak jsem brečela jsem byla tak unavená, že jsem usnula....

*****************

Ráno jsem se probudila celá zlámaná. Bolelo mě celé tělo. Zvedla jsem se z postele a přešla jsem k zrdcadlu. Lekla jsem se sama sebe. Opuchlé oči od breku, kruhy pod očima a celá bez síly a života.

Jo tohle bude hrozné období. Tak jdeme na to. Rozhodla jsem se jít opláchnout do koupelny a pak si jít udělat čaj do kuchyně.

Cestou do kuchyně jsem se tedy stavěla v koupělně a opláchla jsem si ten obličej. Scházela jsem schody a modlila jsem se aby dole nikdo nebyl. Mám pocit, že mi bůh jednou přeje. Dole se nikdo nenacházel. Oddechla jsem si a začla jsem vařit vodu na čaj.

Čekala jsem až se voda uvaří. Mezitím jsem si opřela hlavu o linku a pořádně jsem se nadechovala. V hlavě jsem si stále opakovala 'Nádech, výdech'... Proč se tohle peklo děje stále mě. Chci si s Mikeym promluvit a všechno mu vysvětlit, ale není možnost.. Je naštvaný a evidentně se mnou nehodlá dlouhou dobu mluvit.

**************

Znovu jsem seděla na posteli s čajem na nočním stolku a notebookem na nohou. Dneska musím odeslat mou včerejší práci učitelce aby ji ohodnotila a oznámkovala.

'Odesláno.' Tak a další povinnost za mnou. Pustila bych si film, ale na nic jsem neměla náladu. Jen tak jsem brouzdala internetem a koukala jsem co je kde nového. Zjistila jsem, že nic nového nikde není. Na facebooku... Nic... Instagram.... Nic... Hry už mě nebavili. Prostě tu neni nic co dělat. Šla bych ven, ale kulhat někde venku se sádrou na noze se mi nechtělo.

Zítra po škole mám jít k doktorovi na kontrolu. Tak snad už mi to brzy sundají...

'Dobrý den slečno Swanová,
radi bychom Vám oznámili, že vaše zítřejší schůzka s panem doktorem jsme přesunuli na dnešek kvůli zítřejší neúčasti pana doktora v ordinaci. Omlouváme se a doufáme, že budete dnes moct dorazit.'

Bůh mě dneska asi miluje. Bohužel určitě jen dneska.

Oblékla jsem se do nečeho kulturního. Popadla jsem mobil a peněženku a vyrazila jsem k doktorovi. Doktor ode mě nebyl daleko tak jsem se rozhodla jít pěšky. Snad mi to nezhoší tu nohu.

Scházela jsem schody, když jsem dole slyšela hlasy. Sakra... Teď mi bůh přestal přát. Kašlala jsem na to a rozhodla jsem se to projít i s tím pocitem, že mě uvidí odcházet.

"Kam jdeš?" Zeptal se naléhavě Mikey, když mě spatřil. "Nezajímali jste se včera co mi je. Tak se nezajímejte ani teď. Vrátím se brzo.. Ahoj." Sebrala jsem se a odešla jsem bez dalších slov.

POHLED MIKEYHO

"Kam jdeš?" Zeptal jsem se dost naléhavě. "Nezajímali jste se včera co mi je. Tak se nezajímejte ani teď. Vrátím se brzo.. Ahoj." Sebrala se a odešla bez dalších slov.

Obrátil jsem se na Rye a Car.. "Včera jsem to asi přehnal co?..." Car mě chytla za ruku a poúsmála se... "Řekla bych, že nejen ty." Pustila mou ruku a šla vařit oběd.....

*************

Další kapitola :) Doufám, že se líbí. Teď je tu dost dramatu, takže doufám, že to není zase tak špatné jak se zdá mě. :) Přeju krásné čtení dalších částí.. :)

Ann