Skryta pod kápí

Komnaty

Když otevřel oči, zjistil, že se nacházel v cele, kde dřív byla zavřená Neznamá Tajemná. Teď po ní však nebylo ani památky. Hlava mu třeštila bolestí. Matně jsem si vzpomínal, jak ho něčím praštila, ale na nic víc si nedokázal vzpomenout.
Zvedl se na nohy a zaklepal na dveře, aby mu stráž otevřela. Jakmile se dveře otevřely, kývl na stráž a vydal se bez jediného slova do svých komnat. Jak vycházel z věznice, ještě zaslechl, jak stráž zase zamyká dveře, aniž by tušila, že je vězeňkyně pryč. Až to zjistí, bude v paláci chaos, ale nedokázal se přinutit to nějak vyřešit dřív, než se z paláce stane mraveniště plné stráží hledající jednu vezeňkyni.

____________________

Otevřel dveře svých komnat. Nejradši by padl na postel a spal, ale čekalo ho ještě zasedání rady. Přešel ke stolu, kde byla položená karafu s vínem. Natáhl se pro karafu, když si na rukávech všimnul šedé šmouhy od prachu z věznice. Jemu ani otci by to nevadilo, ale rada by to považovala za "zcela nepřístupné", tak se šel převléct do čistého oblečení.
Když však z šatníku vystoupil již v čistém černém obleku, hodně podobnému tomu minulému, měl pocit, jako by koutkem oka zachytil něčí pohyb. Když se ale tím směrem podíval pořádně, nikdo tam nebyl.
„Je tu někdo?" hloupá otázka.  Určitě by se-kdyby tu někdo byl- neozval a neupozornil by tak na sebe. Prošel celé komnaty, ale nikoho nenašel. Když je začal procházet po druhé, překvapeně strnul na místě.
Jak se tam zatraceně dostala?! Na obrovské posteli s kobaltově modrými nebesy se rozvalovala štíhlá postava v čistém černém koženém úboru a černé kápi patřící právě Neznámé Tajemné z královské věznice. Počkat. Kdy se k čertu stihla převléct? Poté si všiml, že má volné ruce. Jak se z těch pout dokázala dostat?
„Á, bravo!" zatleskala. „Jeho Výsost mě konečně objevilo? Čekala jsem, že Vám to bude trvat míň času, ale co už." Její arogantnost prince vytáčela, ale prozatím to přešel bez povšimnutí. „Jak dlouho mě už sleduješ?" zajímalo ho. „Tak deset minut, možná." Probodl ji pohledem. „Celkově." „Hm....." předstírala, že přemýšlí a při tom si dvěma prsty poklepávala o bradu. „Asi tak měsíc a půl s tím, že jsem týden tvrdla v kobce, takže nijak dlouho."
Překvapeně zamrkal. Otec na něj čas od času pověsil svého špeha, aby se vyvaroval této situaci a vždy je dokázal odhalit maximálně do pár dnů. Přitom to byli jedni z nejlepších špehů široko daleko.
Tohle se nemělo stát. A když si začal uvědomovat, co všechno musela vidět, z úst se mi vyřinulo několik peprných nadávek a začal po místnosti pochodovat sem a tam.
Neznámá Tajemná ho jenom pozorovala a kroutila hlavou. „Ale, ale, ale. Princ a takový slovníček! Co by si jen o Vás pomysleli?"
Její poznámku se rozhodl ignorovat. Ze stolu vzal karafu s vínem, odlil si do poháru a dvěma loky to do sebe kopl. „Pro koho pracuješ?" zopakoval svou otázku z věznice. Věděl, že mu to neřekne, ale musel to alespoň zkusit. „Jak jsem řekla. Nemohu Vám to prozradit." „Řekni mi alespoň, jestli ho znám." „Ano, znáte ho. A než se zeptáte, je v tomto paláci. Víc Vám ale povědět opravdu nemohu. I tohle je moc."   Přemýšlel, kdo by to mohl být, ale mohl to být kdokoli. Úplně kdokoli. V paláci je spousta lidí. A najděte si jehlu v kupce sena.
„Jak se jmenuješ?" zeptal se jí po chvíli. „Mé jméno Vám řeknu, až budu vědět, že jste toho hoden." „Cože?" nerozuměl tomu. „Jména mají moc, Vaše Výsosti. Ikdyž je pravda, že u mého jména by to bylo zbytečné" dodala tišeji. Proč pořád musí mluvit v hádankách?
Nerozuměl jí. Nerozuměl tomu, co řekla, rozhodl se však obrátit list. Alespoň prozatím. „Jak jsi se dostala z pout?" „Jednoduše. Naučila jsem se, jak se z nich dostat. Při mé 'profesi', jak jste to nazval, je to někdy potřeba." Moc se mu tato představa nezamlouvala, ale budiž. „Jak jsi se dostala z cely?" Opravdu by ho to zajímalo, když strážní o tom neměli nejmenší tušení, pravděpodobně si ještě teď mysleli, že je stále v cele. „To je tajemství. Řeknu Vám ho, když si ho zasloužíte." Princ si promnul kořen nosu. Opravdu ho vytáčela. „Jak jsi se dostala sem?" „Stejnou cestou, jako obvykle." Něco prasklo. Princ se zadíval na svou pravou ruku, která nyní byla poseta malými rankami, ze kterých kapala krev a dopadala na zem, kde byly rozsypané kousky skla ze sklenice, kterou jsem ještě před pár sekundami držel v rukách neporušenou.
Díky magii si ruku zhojil a střepy nechal zmizet. Když
vzhlédl k Neznámé Tajemné, nezdála se být překvapená, ikdyž jí kvůli kápi neviděl do tváře. Ani nemohla být, jelikož během posledních pár týdnů magii již několikrát použil. Což byl hlavní důvod toho, proč tak vyváděl. Někteří lidé neměli bytosti, jež vládnou kouzelnou mocí jako on, zrovna dvakrát v lásce a kdyby se po království rozšířilo, že princ vládne magií, nemuselo by to přinést nic dobrého. Najednou se Neznámá Tajemná zničeho nic zvedla. Princ se zamračil. Nevěděl, co od ní očekávat. „Kam jdeš?," zeptal se. „Pryč." Pokrčila rameny. „Musím si ještě něco zařídit. Víte, Vaše Výsosti, Vaše sledování není to jediné, co mám na práci." A v ten moment zmizela ve zdi vedle postele. Doslova. Když princ přistoupil k místu, kde ještě před pár sekundami stála, začal rukama prohledávat zeď, ale nic nenašel. Žádnou páčku, za kterou by se dalo zatáhnout, ani stopy po magii. Nic. Absolutně nic.
Ta žena byla jedna velká záhada, kterou nelze vyřešit.