Skryta pod kápí

Archív

Stála jsem na kraji mramorového mostu a čekala jsem, až ke mně dorazí Araell, aby mě zavedla do archívu. Opírala jsem se o bílé zábradlí a hleděla jsem na třpytící se hladinu jezera.
Když jsem zaslechla blížící se kroky, zvedla jsem oči od průzračné vody a upřela jsem je na Araell. S úsměvem mi mávla na pozdrav. ,,Omlouvám se, musela jsem ještě něco zařídit," řekla, jakmile ke mně došla. Jen jsem kývla. ,,Ostatní už jsou v archívu, takže můžeme jít. Pojď," pobídla mě, otočila se na podpatku a vydala se po mramorovém mostě směrem k paláci. Když jsme však k němu přišly, jen kývla na strážící elfy a pokračovala po mramorových dlaždicích dál kolem paláce. Postupně se nám odkryl výhled na samostatnou vysokou kruhovou věž. Vypadala zcela obyčejně - tedy až na to, že byla stejně jako palác zlatá. Jednoduchá věž s točitým shodištěm a pár malými místnostmi. Nic zvláštního.
Před jednoduchými dveřmi stál elf  v stejnokroji stráží. Když spatřil blížící se Araell, sklonil hlavu k pokloně a otevřel dveře, za kterými bylo vidět úzké mramorové točité schodiště.
Netušila jsem, co budeme dělat tady. Tohle byste si nespletli s archívem ani kdybyste byli totálně pod obraz.
Když jsem však překročila práh dveří, strnula jsem v pohybu. Několik vteřin jsem bez jediného mrknutí zírala na jev přede mnou. Náhodný kolemjdoucí by mohl skoro říct, že jsem se proměnila v kámen.
Jakmile jsem se probudila z prvotního šoku, zamrkala jsem, jestli se mi to náhodou nezdá. Nic se však nezměnilo. Udělala jsem krok vzad a opět jsem před sebou spatřila točité schodiště. Vstoupila jsem dovnitř a zase ven. Takto jsem to zopakovala ještě dvakrát, než jsem naposledy vstoupila dovnitř a zůstala tam.
„Co to -" nechápala jsem.
Všude kam oko dohlédlo byly knihy. Až neuvěřitelně staré knihy v nejrůznějších jazycích vyskládané do vysokých regálů.
Když jsem ukotvila svůj pohled na Araell, zjistila jsem, že mě celou dobu pobaveně sleduje.
„Můžeme jít?" optala se mě s širokým úsměvem. Přikývla jsem a následovala jsem ji skrz spletité uličky regálů.
„Je to klam," řekla zničehonic Araell, přičemž mi odpověděla na nevyřčenou otázku. „Knihy zde jsou tak staré, že si to ani nedokážeš představit. Proto zvenku archív vypadá jako každá jiná věž a je kolem něj spuštěn silný štít. Kdybys sem šla sama, pravděpodobně bys byla během okamžiku mrtvá nebo ve smrtelných mukách." Odmlčela se. „Každý, kdo má magické schopnosti, ztratí svou moc v okamžiku, kdy přejde práh dveří. Bez výjimky. Jakmile odtud vyjde, opět se mu vrátí, ale tady je na tom stejně jako obyčejný člověk.
Dále je archív stavěný jako jeden velký labyrint. Neznáš cestu, nedostaneš se ven. Ani když je někdo tak dobře trénovaný jako ty nebo Damien. Promiň, Sharrow," opravila se okamžitě a zamumlala si něco v tom smyslu, že to je hrozně stupidní.
„To by mělo být snad vše, co prozatím potřebuješ vědět," řekla už normálně. „Kdyby něco, zeptej se." Naposledy jsme zabočily doprava a před námi se rozprostřel kruhový plácek s kruhovým stolem uprostřed, na kterém bylo vyskládaných několik knih a listin. 
Na jedné z několika židlí seděl Sharrow začtený do nějaké obrovské knihy a o pár židlí dál elfka v jednoduchých bledě modrých šatech po kotníky, jež se skláněla nad tenkou knížkou, která mi byla více než povědomá. Své havraní vlasy měla vyčesané do složitého drdolu a v uších měla jednoduché stříbrné náušnice ve tvaru slzy, které celý její vzhled dokonale doplňovaly.
Jakmile jsme s Araell vystoupily z regálů, zvedla hlavu a upřela na nás svůj pomněnkově modrý pohled. Koutky jejích úst se okamžitě zvedly do přívětivého úsměvu. Vstala se židle a ladným krokem se vydala k nám.
,,Ráda tě opět vidím, Ari," řekla a objala ji. Když se odtáhla, upřela svůj pohled na mě. ,,A ty musíš být Lith," zkonstatovala s úsměvem, který ani na jedinou vteřinu neopustil její tvář. Přikývla jsem. ,,Já jsem Irenne," představila se mi. „Archivářka a strážkyně tohoto místa. Tak pojďte," pokynula nám. „Máme spoustu práce. Původně tu mělo být i Její Veličenstvo, ale bohužel se jí do toho něco připletlo, takže to musíme zvládnout sami."
Pomalým krokem jsem následovala obě elfky ke stolu. Když jsem se však chystala sednout na jednu z volných židlí, Irenne na mě mávla a pokynula mi na volné místo vedle ní, přímo naproti Sharrowovi. S tichým povzdechem jsem přešla k Irenne a posadila jsem se na židli.
,,Něco málo už jsem stihla přeložit," oznámila mi a Araell Irenne. ,,Není to moc, ale..." nechala větu vyznít do ztracena a podala mi tenký štos papírů. „Je to tak starý jazyk, že jsem nucena hledat v stejně starých a ještě mnohem starších knihách a pročítat překlady a poznámky svých dávných předchůdkyň."
Bezeslova jsem vzala štos do rukou a se zaujetím jsem ho prolistovala. Kromě první stránky, na které bylo napsáno pár jednotlivých vět, byly listy prázdné. Popsanou stránku papíru jsem si nechala v ruce a zbytek jsem položila před sebe na stůl.
Úplně navrchu bylo velkým ozdobným písmem napsáno Legenda o Dranixovi a hned pod tím následoval krátký text.
Dranix je spojení tří bytostí - elfa, draka a fénixe.
Jeho původ je nejasný; nikdo neví, z čeho a jak vznikl.
Dokáže se plně proměnit ve všechny tři podoby a přitom si uchovat všechny své schopnosti.
Umí vytvářet iluze nebo na sebe vzít jinou podobu a na dlouhou dobu si ji udržet - může se tak zdánlivě stát součástí krajiny, nebo se maskovat za malé dítě.
Najít ho nelze, pokud on sám nebude chtít.
Umí vycítit, když ho někdo volá nebo potřebuje jeho pomoc a dokáže se objevit tam, kde je to potřeba.
Vládne neuvěřitelnou mocí, avšak využívá ji jen zřídka.
Jeho zlatorudé slzy mají mocný léčivý účinek.
Pokud by se někdo pokusil ublížit mu, je odsouzen k věčnému zatracení.
Každých sto let spálí sám sebe a za tři dny se znovu zrodí ze svého popela.
Jakmile jsem to dočetla, mlčky jsem podala papír Araell.
Ta si ho ode mě převzala a tak jako já se do něj začetla, rozhlédla jsem se po archívu. Ty tisíce neprozkoumaných knih mě lákaly.
„Můžu se tu porozhlédnout?" zeptala jsem se směrem k Irenne. Jen přikývla a dál se věnovala knížce.
Zvedla jsem se od stolu a zamířila jsem k policím s tisíci neuvěřitelně starými knihami.
Četla jsem si popisky knih. Čas od času jsem nějakou vytáhla, prolistovala ji a pak ji vrátila zpátky na své místo. Zároveň jsem si dávala velký pozor na  to, abych se tu neztratila.
Po nějaké době jsem však zaslechla vzdálený tichý rozhovor mezi Irenne a Araell. Nechtěla jsem poslouchat cizí rozhovor - pokud to nebylo nutné, nedělala jsem to, ale má zvědavost mi nedala. Aby nepojaly podezření, pokračovala jsem ve svém prohlížení knih, přičemž jsem zároveň špicovala uši, abych zaslechla, o čem se baví, protože jsem od nich byla daleko.
„...patří mezi ty, co dospěli příliš rychle. Když se na ni podíváš, na první pohled to nepoznáš, ale když se podíváš pozorněji, uvidíš jí to v očích. Má na duši jizvy. A má jich hodně. Mnohonásobně víc, než by někdo jako ona měl mít." V tento moment jsem přestala poslouchat. Pochopila jsem, že se bavily o mně. A tohle mi bohatě stačilo.

Zrovna jsem prolistovávala další obrovskou knihu, když jsem zaslechla, jak si Irenne za mnou něco mumlá stále dokola, jako nějakou mantru.
„...rrso roddo verrane. Nierre loire macróme, garrso roddo verrane. Nierre loire macróme, garrso roddo verrane."
Otočila jsem se, jen abych spatřila Irenne, jak se naklání nad tenkou knížkou obalenou černou kůží a unaveně si mne spánky.
„Verrane, verrane, verrane. Co je verrane? Černé slzy - zlatorudé uzdravují. Černé slzy co?"
Stiskla jsem rty k sobě, abych se neprozradila a neřekla to slovo.
Sharrow vyváděl už jen, když jsem přeložila jeho jméno. Co by udělal teprv, kdyby zjistil, že jsem dokázala knihu číst, aniž bych vůbec zaznamenala, že je napsána v jiném jazyce?
„Není to něco jako zavrhnutí?" navrhla Araell. „Zavrhnutí?" zopakovala Irenne. „Ne," zavrtěla hlavou. „Ne, to ne."
Zaklapla jsem knihu, co jsem držela v ruce a natáhla jsem se, abych ji vrátila na své místo v poličce, ale bylo to tak vysoko, že jsem si musela stoupnout na špičky a stejně to nebylo dost. Absolutně jsem nechápala, jak jsem to mohla odtamtud předtím vytáhnout, protože žebřík jsem nepoužila. Už to vypadalo, že se mi to povede, když se na poslední chvíli kniha převážila a s hlasitým bouchnutím mi spadla přímo na hlavu a poté na zem. „Zatraceně," ulevila jsem si a třela si místo, kam mě kniha trefila.
„Zatraceně!" vykřikla Irenne nadšeně. Cukla jsem sebou a obrátila jsem svůj pohled zpátky ke stolu. S Araell jsem si vyměnila zmatené výrazy.
„To je ono! Černé slzy zatracují, zlatorudé uzdravují!"

„...Cosi vae lavezzo, olli varra demiro."
„A tohle znamená co?" zajímalo Araell.
Irenne pokroutila hlavou. „Nevím. Nedává mi to smysl."
„Stejně jako spásou, může býti zkázou."
Neuvědomila jsem si, že jsem to řekla nahlas, dokud se archívem nerozhostilo až mrtvolné ticho.
Zasekla jsem se uprostřed pohybu. Pak jsem pomalu, velice pomalu zvedla zrak k elfům sedícím u stolu, kteří na mě momentálně upírali své pronikavé pohledy. Dokonce i Sharrow, který byl doteď až nezvykle zticha a jakoby duchem nepřítomný.
Potichu jsem zaklela, ale až neuvěřitelně ztichlým archívem se to rozneslo skoro stejně, jako kdybych to řekla úplně normálně.
„Co jsi to předtím řekla?" zajímalo Araell.
Na okamžik jsem stiskla víčka k sobě a vydechla jsem přebytečný vzduch.
„Stejně jako spásou, může býti zkázou," zamumlala jsem tak, že mi bylo jen stěží rozumět.
„Jak víš, co to znamená?" zeptala se mě Irenne. Sharrow zůstával zticha. Jen mě pozoroval nicneříkajícím pohledem.
Teď už nemělo cenu zapírat. Pokrčila jsem rameny. „Nevím. Když jsem tu knížku vzala do rukou poprvé, četla jsem ji, aniž bych věděla, že je to napsané v jiném jazyce."
„Jak je to možné?" vydechla nevěřícně. „A prozatím přejdu to, že jsi mi - a vlastně nám všem - mohla ušetřit spoustu času." „Co já vím?" rozhodila jsem rukama. „Jak je možných tolik věcí? Jak je možné, že rozumím tak starému jazyku, aniž bych se ho učila? Jak je možné, že jsem po skoku z lustru dvacet metrů vysoko odešla bez jediné zlomeniny? Jak je možné, že jsem přežila jed, který měl do pár vteřin zabít Vyššího? Jak je možné, že jsem přežila několika set metrový pád poté, co mě unesl Černý? Sice s probodnutými rameny skrz na skrz a zlámanými žebry, ale přežila? Jak je možné, že když mě Černý unesl podruhé, skončil spálený na troud zevnitř? Jak je to všechno jen možné?" Zlomil se mi hlas. Rukou jsem si zajela do vlasů a zatahala jsem se za ně. Začala jsem po archívu pochodovat sem a tam. Všechno, co jsem v sobě po tak dlouhou dobu držela, začalo pomalu vycházet na povrch. A to nebylo dobré.
„Jsem jen člověk. Člověk. Tak jak je to možné?"
Už jsem jenom šeptala. Najednou jsem byla hrozně unavená. Tak hrozně moc unavená.
Svezla jsem se po policích na zem. Kolena jsem si přitáhla k tělu a hlavu jsem složila do dlaní. Těžce jsem dýchala a snažila jsem se uklidnit své rychle bijící srdce.
Ticho.
Nikdo neřekl jediné slovo.
Prudce jsem se zvedla na nohy a co nejrychleji jsem vyšla z archívu.
Ani mi nedošlo, že jsem cestu ven vlastně neměla znát.