Skryta pod kápí

Démonní housenka

Uběhlo několik týdnů od doby, co jsem se naposledy viděla s Raymondem.
Ochladilo se-začala přicházet zima. Tráva zmrzla, na stromech se objevila jinovatka, zvířata zalezla do svých skrýší. Teplý vánek nahradil studený vítr.
Ani jeden z nás o Dranixovi nenašel jedinou zmínku. Jako by to byl nějaký velice, velice starý, zapomenutý mýtus, který se zničehonic objevil.
Nikdy bych to nahlas nepřiznala, ale děsilo mě to. To, že o tom vůbec nic nevím. Vím jen, že to černí mágové ještě nenašli. Naštěstí.

Chodbami palácových katakomb se rozléhalo tiché klapání mých bot, které jsem se tentokrát z nějakého neznámého důvodu nesnažila skrýt.
Přemýšlela jsem nad černými mágy a nepřítomně jsem hleděla na černou dýku, se kterou jsem si pohrávala mezi prsty. Ve srovnání s jinými dýkami byla o něco delší, ale přitom o něco kratší než krátký meč.
Byla to moje úplně první vlastní dýka. Dal mi ji Merlin, když usoudil, že si ji zasloužím. Vše, co jsem od Merlina kdy dostala, jsem si musela zasloužit. Jídlo a šat prací, zbraně výcvikem.
Dýka byla prostá, ale přesto z ní vyzařovalo cosi, co ji od jiných dýk odlišovalo a nebylo to jenom tím, že její dlouhá dvousečná čepel byla ukuta z černého kovu, který byl podle všeho jediný svého druhu.
Rukojeť dýky nebyla nijak zdobena až na jeden jediný vyřezaný symbol. Nevěděla jsem, co ten symbol znamená; v žádné knize jsem ho nenašla. Když jsem se na něj zeptala Merlina, jen se na mě vědoucně zadíval a řekl mi, že na to za nějaký čas přijdu sama.

Jak jsem tak přemýšlela, aniž bych si to uvědomila, přestala jsem vnímat své okolí a to byla chyba. V tom okamžiku, kdy jsem to čekala nejméně, mě něco velkého srazilo na zem. Vyrazila jsem si dech. Dýka mi vyklouzla z rukou a dopadla neznámo kam.
Odkutálela jsem se stranou a rozhlédla jsem se po tom, co mě srazilo.
Několik stop přede mnou mě sledovalo cosi, co jen vzdáleně připomínalo housenku. Opravdu velice přerostlou housenku. Místo obvyklých přibližně osmi palců měřila na délku téměř patnáct stop a na šírku a na výšku asi sedm stop. Na místě očí byly pouze dvě prázdné bílé hluboké díry a v kruhových ústech měla stovky malých, ale zato velice ostrých zoubků. V celém dlouhém černém článkovaném oválném těle, které spíše vypadalo jako nějaká stěží držící tvar slizká hmota než tělo, byly jasně zřetelné bílé žilky. Z každého článku vyrůstaly malé pichlavé chloupky a jeden pár článkovaných nohou zakončen dlouhými mírně zatočenými ostny.
Nevěřícně jsem zírala na to stvoření a doufala jsem, že se mi to jen zdá. Když se ale na mně přerostlá housenka znovu vrhla, všechny mé naděje, že se probudím zpátky ve své posteli, zmizely jak pára nad hrncem.
Na poslední chvíli jsem se skrčila a přerostlá housenka mi proletěla těsně nad hlavou, přičemž mě jen taktak minula svými ostny.
Hmátla jsem po své černé dýce, ale jediné, co jsem nahmatala, bylo prázdné pouzdro. Uvědomila jsem si, že mi dýka odletěla někam pryč, a tak jsem si musela vystačit s tím, co mi zbylo. Z pouzdra jsem vytáhla jednu z vrhacích dýk a hodila jsem ji po přerostlé housence. K mému zděšení místo toho, aby se dýka zabodla housence do hlavy a v nejlepší případě ji zabila, neškodně zajela do hlavy a už nevyjela. Prostě zmizela někde uvnitř housenky a nezbyla po ní jediná stopa.
Hodila jsem po ní ještě jednu dýku. Trefila jsem ji přímo do jedné z jejích bílých propastí místo očí, ale výsledek byl stejný, jako u první dýky. Jen jsem ji tím ještě víc rozzuřila.
Housenka vydala zvuk, který byl někde mezi vrčením a vřeštěním, a znovu se na mě vrhla. Svým způsobem byl její běh legrační, jak pokládala jednu nohu před druhou, ale když vidíte všechny ty nebezpečné věcičky na jejím těle, které jen čekají, až se do vás budou moct zabodnout, už to tak legrační není.
Nevěděla jsem, co mám dělat. Jediný, co jsem měla u sebe, byly vrhací dýky, které na housenku neměly pražádný účinek, a dýka, která je stále neznámo kde. Takže mi zbývala poslední možnost. Útěk.
Co nejrychleji jsem se rozběhla od housenky. Než jsem ale stačila uběhnout sotva třicet stop, prudce jsem zastavila. Měla jsem pocit, jako bych periferně zahlédla svou ztracenou dýku. Podívala jsem se tím směrem a opravdu. O několik stop dál ležela má dýka, mírně zabodnutá mezi dvěmi dlažebními kostkami.
Neměla jsem moc času. Vrhla jsem se k ní, vytrhla jsem ji z dlažeb a chtěla jsem běžet dál, ale bylo již pozdě. Housenka byla příliš blízko.
Skočila. Rozevřela svou tlamu a vycenila na mě stovky svých malých zoubků. Jen tak tak jsem se jí vyhnula. Zuby cvakly na prázdno. Než ale stačila dopadnout, rozmáchla jsem se a sekla jsem po ní.
Housenka dopadla na dlaždice za mnou. Prudce jsem se k ní otočila. Dlouhou jednu vteřinu se nic nedělo; myslela jsem si, že dýka opět jen neškodně projela housenčiným tělem. K mému překvapení se ale její noha oddělila od těla v místě, kde jsem ji pravděpodobně sekla, a housenka se skácela k zemi. Zavřeštěla.
Mohla jsem se chopit šance, která se mi naskytla, a utéct, ale jediné, co jsem dokázala, bylo dívat se, jak z nynějšího pahýlu nohy vyrůstá nová.
Noha narostla do své plné délky a housenka se začala znovu zvedat.
Jakmile získala zpátky svou ztracenou rovnováhu, znovu na mě skočila.
Nečekala jsem to. Měla jsem.
Nestihla jsem jí uhnout. Narazila do mě a poslala mě vzduchem o několik metrů dozadu. Zastavila jsem se až, když jsem zády narazila do jednoho z podpěrných sloupů, který pod mým nárazem zapraskal. Zády mi projela ostrá bolest. S bolestným syknutím jsem se svezla na zem. Nebyla jsem shopna pohybu. Nedokázala jsem zvednout ani ruku, natož abych se byť jen pokusila zvednout na nohy.
Housenka mě sledovala svými bílými propastmi místo očí. Ani já ani housenka jsme se nepohnuly. Jen jsme se navzájem pozorovaly.
Housenka vykročila. Udělala jeden krok, druhý. Pomalu. Velice pomalu. Nikam nespěchala. Věděla, že nemám kam utéct. Přibližovala se. Každým dalším krokem mi byla stále blíž a blíž, až stála pouhé dvě stopy ode mě. Rozevřela svou tlamu a nyní již po třetí za velice krátkou dobu jsem měla možnost vidět její velice ostré zoubky.
Přesně v okamžiku, kdy se housenka konečně chystala ukončit můj krátký život, jsem z posledních sil zvedla ruce s mou černou dýkou a nastavila si ji před obličej.
Dýka zajela do housenčiných úst jako nůž máslem. Konec čepele vyčníval na druhé straně housenčiné hlavy a rukojeť byla tak hluboko, že jsem si ruce, které jsem pevně svírala kolem rukojeti dýky, pořezala o malé zoubky.
Měla jsem pocit, jako by se zastavil čas. Všechno se utlumilo.
Pak z housenky začalo vycházet bílé světlo a housenka se rozpadla na černobílý prach, který následně zmizel ve vzduchu.
Byla jsem jako ochromená. Ruce s dýkou mi klesly k zemi. Opřela jsem si hlavu o sloup. Víčka mi ztěžkly. Zavřela jsem oči.
Měla bych vstát. Měla bych jít a říct o tom Rilovi. Měla bych ho varovat. Měla bych...