Skryta pod kápí

Propast

Pozorovala jsem východ slunce. Jak se první sluneční paprsky rozlily po krajině a značily dalších několik hodin úmorného pochodu s dvěma elfy.
Poskládala jsem deku, kterou jsem měla doposud přehozenou přes sebe, do úhledného balíčku a položila jsem ji vedle sebe.
Přesunula jsem svůj pohled k dvěma spícím elfům a malému ohništi, jež pomalu dohoříval.
Sharrow se pohnul a otevřel oči. Jakmile spatřil, že už je světlo, zamračil se na mě.
„Měla jsi mě vzbudit," zavrčel. Kývla jsem. „Já vím," řekla jsem. ,,A proč jsi to neudělala?" ,,Démoni přece nespí," odpověděla jsem mu pichlavě. ,,Tak jsem jen využila svůj volný čas."
Vzala jsem do ruky deku, vstala jsem a vrátila jsem ji zpátky do mé brašny (vlastně jsem ani nechápala, jak se mi to tam s takovým množstvím věcí všechno vlezlo).
Viděla jsem, jak se Sharrow chystal něco říct, ale v ten moment se Araella probudila a posadila se.
,,Dobré ráno," pozdravila jsem ji. Pozdrav mi s úsměvem opětovala a zvedla se z deky. Tak jako já ji poskládala do úhledného balíčku a pak ji podala Sharrowovi, který ji dal do jeho brašny.
Z mé brašny jsem vytáhla balíček obvázaný hnědou šňůrkou podobný těm, co jsem vytáhla včera večer, ale tentokrát byl o něco větší. Rozvázala jsem ho. Byl v něm sýr a chléb. Jak snídaně to musí stačit. Každému jsem podala kus sýra a krajíc chleba a zbytek jsem vrátila zpátky do brašny.
Když jsme se najedli, zametli jsme po sobě všechny stopy a vydali jsme se dál.

Šli jsme lesem. Zmrzlý sníh se třpytil jako nebroušený diamant a křupal nám pod nohama. Kolem vál chladný vánek. Nad hlavami nám zpívali ptáci.
,,Zaslechla jsem vaši menší ranní přestřelku," oznámila mi jen tak zničehonic Araella a vytrhla mě tak z myšlenek. Pohlédla jsem na ni. Oči upírala na Sharrowa, který byl opět několik metrů před námi. Přesunula jsem svůj pohled zpátky na cestu.
Nic jsem jí na to neřekla. Co se na to dalo říct?
,,Nevím, co mu přelétlo přes nos," pokračovala. ,,Obvykle se tak nechová." Lhostejně jsem pokrčila rameny. Bylo mi to jedno.
,,Ke mně se nechoval zrovna dvakrát příjemně už od začátku, takže žádná změna." ,,Což mě přivádí k myšlence, proč tě bere s sebou?" ,,Neřekl ti to? Zajímavé." Víc jsem se k tomu ale nevyjádřila.
,,Nemyslím si, že jsi démon," řekla po chvíli Araell. Pokrčila jsem rameny. ,,Možná jsem. Co já vím? Rodiče neznám. Nepamatuji si část svého života, jako bych se prostě narodila a přeskočila několik let. Ani své pravé jméno neznám. Mám jen to, co mi dal můj mistr, když mě našel. Prakticky o svém původu vím tolik, jako vy."
,,Což je další věc," začala Araell. ,,Nic o tobě nevíme. Sharrowovi to je možná jedno, ale mě by to celkem zajímalo. Odkud jsi? Kam jsi měla namířeno? Co umíš?-" Pokračovala by tak i dál, kdybych ji nazastavila: ,,Nerada o sobě něco sděluju. Taky o vás nic nevím. Nejdřív chci něco vědět o vás a pak možná něco řeknu o sobě." Přimhouřila na mě oči. ,,Je to nevýhodný obchod. Nakonec bych ti tady vyklopila úplně všechno a ty by jsi nemusela říct nic. Navíc ani nevím, jestli ti můžu věřit. Mohla by jsi to využít proti nám." ,,Já vím," přitakala jsem. ,,A právě o tom to je." Araella se rozesmála. ,,Je to nebezpečná hra, ale líbí se mi. Takže, co by jsi chtěla vědět jako první?" ,,První otázka zní: kam mě to vedete?" Hodila pohled po Sharrowovi. ,,Do Dorrmelie." ,,Dorrmelie? Vážně?" Zamračila se. ,,Co tím myslíš?" ,,To všechno" máchla jsem kolem sebe, ,,jsme si mohli ušetřit, jen kdyby mi tamten blb řekl, kam jdeme." Uchechtla se nad označením Sharrowa blbem, ale pak zakroutila hlavou. ,,Stále to nechápu." Povzdechla jsem si. ,,Protože - a to bude zároveň i odpověď na tvou otázku - jsem tam předtím měla namířeno." Pozvedla obočí. ,,Proč?" ,,Mám jistý úkol." ,,Jaký?" ptala se dál. ,,To nepotřebuješ vědět. A navíc, teď se ptám já," připomněla jsem jí. Zakřenila se na mě. ,,Tak se ptej."
,,Přepokládám, že jste z Dorrmelie?" Byla to spíš řečnická otázka, přesto přikývla. ,,Vaše královna vás sem poslala, abyste hledali Dranixe," pokračovala jsem. Znovu přikývla. ,,Nenašli jste ho," zkonstatovala jsem, přičemž Araelle přes obličej přešel stín. ,,Tak proč se vracíte?" ,,Nejsem si jistá. Sharrow mi poslal vzkaz, že se setkáme v ,,Pekelné jámě". Až když jsi včera večer kamsi odešla mi řekl, že se vracíme do Dorrmelie..." Zamyslela se. ,,Královna řekla, abychom našli Dranixe, nebo alespoň abychom o něm získali nějaké informace..." Tak teď už jsem chápala. Araell se na mě zkoumavě zadívala. Přesně bych dokázala určit moment, kdy jí to taky došlo. ,,Ty máš ty informace. Proto tě Sharrow bere sebou, ikdyž tě podle jeho chování nemůže ani cítit," vydechla. Přikývla jsem. ,,Tak teď už vím alespoň jeden důvod proč je tak nabroušený. Hádám, že jsi mu ty informace odmítla sdělit, že?" Ušklíbla jsem se a znovu jsem přikývla. ,,Proč?" ,,Jsou to nebezpečné informace. Kvůli nim po mně jdou černí mágové. Nemůžu je sdělit někomu jen tak na potkání." ,,To chápu, ikdyž bych z tebe právě teď nejradši vymáčkla všechno, co víš." Jen jsem se uchechtla.
,,Dále by mě zajímalo, co jste vlastně zač. Sharrow je osobním strážcem Dranixe, takže musí mít hodně vysoké postavení. Ty jsi jeho sestřenice, takže na tom budeš podobně," začala jsem svou teorii. ,,Navíc je tu ještě vaše vyjadřování, chování, chůze a spoustu dalších indicií. Takže odhaduji, že jste ze šlechtického rodu nebo něčeho takového. Nemám pravdu?" Araella přikývla. ,,Máš dobré pozorovací schopnosti," uznala. ,,Královna měla dva mladší sourozence. Bratra a sestru." Kývla jsem. To jsem věděla. ,,My jsme jejich potomci." ,,Takže princ a princezna, co?" ,,Nevypadaš překvapeně," poznamenala. Mykla jsem rameny. ,,Taky že nejsem." ,,Sharrowovi rodiče zemřeli, když na nás zaútočili černí mágové. Můj otec taky." ,,To mě mrzí." Nic jiného mě na to říct nenapadlo.
,,Jak Dranix vypadal?" zajímalo mě. Araella na mě krátce pohlédla. V jejích očích jsem zahlédla záblesk žalu. ,,Byla to holčička. Milá, usměvavá a na její věk velmi chytrá. Hrozně rychle se učila. Já s Sharrowem jsme ji brali jako naši malou sestřičku." Smutně se pousmála. ,,Měla nádherné dlouhé rudé vlasy, které se jí nepatrně vlnily. Oči měla rudozlaté a když se na tebe někdy podívala, myslela sis, že ti vidí až do duše."
,,Jak jste k ní vůbec přišli? Přece se vám nemohla jen tak objevit před prahem domu?" ,,Vlastně... jsi celkem blízko. Neřeknu ti to tak, jako by ti to řekl Sharrow, ale pokusím se. Téměř před sto lety začalo Sharrowa něco kamsi táhnout. Několik hodin šel lesem, když v mechu našel ležet malé miminko. Nebrečelo. Jen se na Sharrowa dívalo jeho velkýma rudýma očima. Vypadalo, jako by se právě narodilo. Nikde ale nebyl nikdo. Jen Sharrow a to malé. Jako by ho tam někdo jen tak zahodil a nechal napospas osudu. Zvláštní bylo, že kolem něj byla ohnivá bublina. Asi ho chránila a udržovala v teple. Když ho ale Sharrow vzal do náruče, bublina okamžitě zmizela. Vzal malé s sebou. Královna se o něj starala jako o své vlastní dítě. Nikdy žádné neměla. Přála si vědět, jaké to je, být matkou, a Dranix jí to dokonale poskytl. Později, když Dranix povyrostl, Sharrowa pasovala na jeho strážce. Myslím, že z větší části to bylo kvůli tomu, že Dranixe našel."
,,A jak jste zjistili, že je Dranix a co to znamená?" nechápala jsem. ,,To, že je Dranix a co to vlastně znamená, nám řekl sám. Jednoho dne sám od sebe prostě řekl, že je kříženec draka a fénixe. Bohužel doteď nevíme, co všechno to vlastně obsahuje, jaké má vlastnosti..."
,,Dobře." To mi prozatím stačilo. ,,Teď z trochu jiného šálku. Kolik ti je?" Araell se zašklebila. ,,Sto čtyřicet osm." ,,A Sharrowovi? Zeptala bych se jeho, ale pochybuji, že by mi odpověděl." Araell se ušklíbla. ,,To je fakt. Sharrowovi bude dvě stě let."
Odmlčela jsem se. Prozatím mi došly otázky.
,,Odkud jsi ty?" zeptala se mě Araella. ,,Z Terrwey." ,,Z Terrwey?" Zamyslela se. ,,Odkud přesně?" ,,Posledních pět let jsem byla v hlavním městě Cellire" Kývla. ,,Párkrát jsem tam byla, když jsem hledala Dranixe. Krásné město. A ještě hezčí krajina. Sice ne tak jako v Dorrmelii, ale hezká... A pak ji zničili černí mágové... Stejně jako Cellire..." Sklonila jsem hlavu. ,,Já vím."
Hlavou mi probleskla vzpomínka na umírajícího Rila, na jeho poslední slova a poslední žádost a na Dowa, který vlastně ani Dowem nebyl. Ani jednoho z nich jsem nemohla pohřbít. Pravděpodobně teď leželi někde v příkopě, pokud vůbec. A Raymond...

Z myšlenek mě vytrhlo až když mě někdo popadl za paži a prudce se mnou trhl dozadu. Klopýtla jsem a kdyby mě ten někdo nedržel, spadla bych na zem.
Zmateně jsem zamrkala a rozhlédla jsem se kolem.
Stála jsem na kraji lesa. To by nebyl zas takový problém, kdyby se přede mnou nerozprostírala obrovská propast. Byla vysoká několik stovek metrů. Široká zrovna tak a táhla se napříč krajinou tak daleko, že jsem neviděla její konec.
Polkla jsem. Tak málo zbývalo k tomu, abych spadla dolů. Tak málo zbývalo k tomu, abych se rozplácla na jejím dnu nebo spadla do hluboké řeky plné obrovských kamenů.
Podívala jsem se na svého zachránce. ,,Ehm... díky." Sharrow mě ale jen propálil pohledem. ,,Opravdu děkuji," zdůraznila jsem, ale to už k nám přispěchala Araell.
,,Co jsi proboha dělala?" vyhrkla. Mykla jsem rameny. ,,Mohla jsi být mrtvá!" Co se na to dalo říct? Nedávala jsem pozor. Příliš jsem se ztratila v myšlenkách a vzpomínkách.
,,Ikdyž mám svůj život celkem ráda, nemyslím si, že by to tu někomu vadilo," řekla jsem na to jen. Byla to prostá pravda. Komu by tu chyběl zvěd, lhář a vrah? Nebyla jsem dobrý člověk a ani jsem se to nesnažila změnit.
,,Jak to můžeš říct?" vydechla těžce Araell. Znovu jsem mykla rameny. Pak jsem se obrátila na Sharrowa, který mě stále propaloval pohledem.
,,Je tu někde poblíž most, přes který bychom mohli propast přejít?" zeptala jsem se ho. Kývl. ,,Zhruba kilometr od nás je provazový most. Je hodně starý, ale měl by vydržet." Araella se zamračila. ,,Nelíbí se mi slovo měl." Sharrow po ní hodil pohledem. ,,Kdybychom propast obcházeli, dorazili bychom do Dorrmelie o několik dní později. Přejdeme most. Konečné rozhodnutí." ,,Dobře. Ale," pohrozila mu prstem, ,,pokud to most nevydrží a já se zřítím dolů, budu tě do smrti strašit ve snech." Nemohla jsem se škodolibě neušklíbnout. Sharrow povytáhl obočí, ale zacukaly mu koutky.
,,Kudy?" zeptala jsem se Sharrowa. ,,Na východ."
Tak jsem se otočila směr východ a vydala jsem se podél propasti. Araell s Sharrowem mě následovali.
Zanedlouho mi stromy odkryly výhled na provazový most. Už z dálky bylo poznat, že není v dobrém stavu, ale když jsme došli k němu, vypadal, že se každou chvílí utrhne a zřítí se dolů do propasti. Na některých místech dřevěná prkna držela jenom na jedné straně a některá rovnou chyběla. Provaz, kterým byl most přivázaný, vypadal v rámci možností ještě jakž takž zachovale, ale to bylo tak všechno. Rozhodně to nevypadalo, že by most někoho dokázal udržet.
,,Půjdu první," navrhla jsem. Ať už to mám za sebou.
Neprotestovali.
Tak jsem pomalu došla na začátek mostu a rukama jsem sevřela kůl, na kterém bylo připevněno lano. Ohlédla jsem se na mé společníky. Stáli vedle sebe jako dvě sochy a s kamennou tváří sledovali každý můj pohyb. Obrátila jsem se zpátky k mostu a nohou jsem zkusila první prkno. Trochu zavrzalo, ale jinak vypadalo, že drží. Pak jsem zkusila další a další. Pomalu jsem postupovala dál. Když nějaké prkno chybělo, jednoduše jsem mezeru překročila.
Jenže teď přede mnou chybělo minimálně pět desek a to už překročit nešlo. Musela jsem skočit.
Zhluboka jsem se nadechla a skočila jsem.
Dopadla jsem na desku těsně za dírou. Už jsem si chtěla úlevně oddechnout, jenže v tom se deska pode mnou uvolnila a pod nohami jsem měla už jen prázdno. Jen zdálky jsem zaslechla něčí hlas, jenž vykřikl mé jméno. Já jsem ani nestačila mrknout.
Na poslední chvíli jsem se chytila lana, které předtím drželo dřevěnou desku. Srdce mi bušilo jako o závod. Jestli se neudržím a nedostanu se nějak zpátky nahoru, čeká mě několika set metrový pád dolů do propasti. A nemyslela jsem si, že by mě potkalo takové štěstí, abych ho přežila tak, jako když jsem spadla ze spárů Černých.
Pevně jsem se držela lana. Přeručkovala jsem k další desce a vytáhla jsem se nahoru. Klekla jsem si na desku a vydýchávala jsem to, co jsem právě zažila. Už podruhé za příliš krátkou dobu jsem se málem ocitla na dně této propasti.
Pak jsem vstala a kývla jsem na elfy na znamení, že jsem v pořádku. Ikyž jim to možná bylo i jedno. Přitom jsem překvapeně zjistila, že jsem se již nacházela někde v půlce propasti.
Pomalu jsem se vydala dál. Ikdyž jsem někde musela skočit, žadná deska se naštěstí už neuvolnila a já jsem již na druhý konec dorazila víceméně bez problému.
Jakmile jsem vkročila na druhou stranu propasti, úlevně jsem vydechla.
Mávla jsem na elfy, že můžou jít. Nejdřív šla Araella, pak Sharrow. Araella přešla propast bez větších problémů. Pod Sharrowem se sice jedna deska uvolnila, ale stihl přejít na druhou desku.
Zdá se, že na smrtelné pády mám štěstí jenom já.