Skryta pod kápí

Ticho

Bez pout a za denního světla se mi šlo mnohem lépe než včera, ale zato elf nabral ještě větší rychlost, takže jsem mu stačila jen tak tak.
Šli jsme takhle pouhých několik hodin. Plíce mi hořely a měla jsem pocit, že mi tímhle tempem zanedlouho upadnou nohy.
„Ne-mů-žeš trochu zpo-malit?" zasípala jsem. „Vši-chni ne-jsou tak rych-lí jako ty."
Elf kupodivu trochu zpomalil. Ne moc, ale aspoň trošku.

Když jsme po nekoněčně dlouhé době zastavili, sedla jsem si na zem. Protáhla jsem si nohy a podívala jsem se na elfa.
,,Kam mě to vůbec vedeš?" zajímalo mě. ,,To není tvá věc." ,,To si teda myslím, že je to má věc. Když už jsem tvým zajatcem, chci vědět, kde skončím." Elf mi na to ale už neodpověděl. Jako obvykle. Povzdechla jsem si. Proč vůbec ještě očekávám nějakou odpověď?
Zaposlouchala jsem se do zvuků lesa. Něco tu nesedělo. Něco bylo špatně. Rozhlédla jsem se kolem, ale nic jsem nezahlédla.
,,Slyšíš zpěv ptáků?" zeptala jsem se elfa. ,,Prosím?" podivil se nad mou otázkou. ,,Neslyším je," objasnila jsem. ,,Neslyším jejich zpěv, neslyším houkání sovy, neslyším bzukot hmyzu. Neslyším nic." Zamračil se. Na chvíli se zaposlouchal a pak se zamračil. Stejně jako já se rozhlédl kolem a pak se pohledem vrátil ke mně.
,,Vstaň," sykl po mně. Tiše jsem se postavila na nohy a nenápadně jsem si prohlížela okolí. Stále jsem ale nezahlédla nic, co by naznačovalo nějakému nebezpečí.
,,Doufám, že se umíš pohybovat tiše," ozval se elf. Odfrkla jsem si. Kdybych to neuměla, za těch několik let, co jsem si pamatovala ze svého života, bych byla již tolikrát mrtvá, že kdybych to měla počítat, počítala bych ještě zítra.
Následovala jsem elfa lesem. Někdo nás sledoval, nevěděla jsem, kdo - nebo co, ale věděla jsem, že máme někoho za sebou.
Bylo zde až příliš velké ticho, které mě znervózňovalo víc, než kdyby tu panoval naprostý chaos.
A najednou se nad námi ozval mohutný řev. Při tom zvuku jsem zaúpěla. Už zase! To snad ani není možný! Nemůžou si dát pohov?!
Podívala jsem se nad sebe, ale nic kromě korun stromů jsem neviděla. Kde u všech horoucích pekel jen je?
A pak jsem ho zahlédla mezi korunami stromů. Zmizel a zase se objevil. Přibližoval se nebezpečně rychle.
Kašlala jsem na to, být potichu. ,,Běž!" křikla jsem na elfa. Rozběhli jsme se. Kličkovali jsme mezi stromy a míříli jsme stále hlouběji do lesa, kde byly stromy u sebe blíž.
Stromy za námi zapraskaly, a skácely se k zemi. Kmen jednoho stromu jen tak tak minul mé tělo, když strom dopadl na zem. Leknutím jsem nadskočila, ale utíkala jsem dál. Neodvažovala jsem se zastavit. Kolem nás se řítily stromy a my neměli jinou možnost, než jen utíkat dál a vyhýbat se padajícím kmenům.
Pak se na mě ale začal řítit další strom a já věděla, že nemám absolutně žádnou šanci se mu vyhnout. Kdyby mě nezavavalil kmen stromu, smetly by mě jeho větve. Už byl jen pouhých pár metrů nade mnou, když mě něco neuvěřitelnou rychlostí strhlo stranou a najednou jsem se válela na zemi pouhých pár palců od spadlého stromu.
Vyhrabala jsem se na nohy. Rozhlédla jsem se kolem a spatřila jsem, jak se kousek ode mě ze země zvedá elf.
,,Díky" vydechla jsem. Elf kývl. Než jsme se ale stihli znovu rozběhnout, znovu se za námi ozval ten úděsný řev, který mi trhal uši. Ohlédla jsem se za tím zvukem a spatřila jsem Černého, jak si stromy rychle razí cestu. Pokud je svým tělem neporazil, jeho jedovatý dech pokryl jejich kůru, jed se rozšířil po celém stromě, který následně úplně zčernal a zhroutil se na zem.
,,Sakra! Sakra, sakra, sakra!" zanadávala jsem a dál ze sebe chrlila nadávky, až jsem se divila jak je všechny znám.
Elf mezitím odněkud vytáhl luk a šíp a namířil na Černého. Ohlédl se na mě. ,,Bež!"
Víc říkat nemusel. Věděla jsem, že Černému elfův šíp nijak neublíží. Maximálně ho rozdráždí, ale taky jsem věděla, že Černý jde po mně ne po elfovi. A tak jsem neztrácela čas a znovu jsem se rozeběhla.
Nestihla jsem však uběhnout daleko, když mě za ramena popadly známé mohutné drápy, které se zabodly do mých stále nezahojených ran v ramenou. Zaječela jsem.
Přesto jsem se rozhlédla kolem, jestli někde neuvidím elfa, ale nikde jsem ho nezahlédla. Viděla jsem jen zpustošený les.
Černý mě odnášel dál. Nemohla jsem nic dělat. Byla jsem bezbranná. Černá dýka, která byla jako jediná zázrakem účinná, byla několik metrů pode mnou v lese v elfově brašně.
Černý mě nesl stále dál a dál a já znovu prožívala ten pocit bezmoci, kdy jsem věděla, že kdyby mě Černý odevzdal do rukou Černých mágů, byl by se mnou konec. Neměla jsem nejmenší tušení, co mám dělat. Historie se opakovala, ale protentokrát jsem neměla nic, zhola nic, čím bych se mohla zachránit.
Čím výš jsme byli, tím víc se do mě opíral prudký ledový vítr. Černý upevnil svůj stisk a tím mi v ramenou způsobil ještě větší bolest. Zakřičela jsem bolestí, ale z mého hrdla se neozvalo nic. Vítr mi vzal výkřik z úst a nesl ho někam, kde ho nikdo nezaslechne.

Měla jsem vztek. Na všechno a na všechny a přitom na nic a nikoho. Obtáčel se kolem mého srdce, svíjel se pod mou kůží a spaloval mě zevnitř. Musela jsem ho ze sebe dostat pryč. Ikdyž jsem neměla ponětí, jak by to bylo možné, připadalo mi, že jinak by mě strávil zevnitř. A tak jsem ho vypustila ven.

A najednou jsem padala. Zase. Neměla jsem nejmenší tušení, co se stalo. Zničeho nic jsem se i s Černým řítila volným pádem k zemi.
Dopadli jsme na nějakou mýtinu. Zaskučela jsem. Naštěstí můj pád zmírnilo tělo Černého, ale i tak to dost bolelo. Ucítila jsem, že stisk na mých ramenou značně povolil. Využila jsem šance, do rukou jsem uchopila Černého drápy a pokusila jsem se je vytáhnout z mého pravého ramene, ale bezúspěšně. Zkusila jsem to ještě několikrát a koněčně se mi to povedlo. Vydechla jsem. Teď ještě to druhé.
Po několikátém pokusu se mi to konečně povedlo a já jsem se vyčerpaně svalila z Černého na zem. Chvíli jsem jen těžce oddechovala. Po chvíli, když jsem se alespoň trošku vzpamatovala z již druhého vysokého pádu za poměrně krátkou dobu, které jsem jen nějakým zázrakem přežila, jsem se postavila na nohy a podívala jsem se na Černého. Chvíli jsem ho pozorovala, a když se dlouho nehýbal, opatrně jsem se k němu přiblížila. Byl mrtvý. Obešla jsem ho ze všech stran, abych zjistila, co ho zabilo, ale nic jsem nenašla. Jeho kůže vypadala neporušeně. Nebyla vidět jediná stopa po tom, že by byl nějak zraněný. Nechápala jsem to.
Přešla jsem až úplně k němu a opatrně jsem se dotkla jeho kůže. Jakmile jsem to udělala, Černý se zničehonic rozpadl na prach. Vytřeštila jsem oči. Co se to zatraceně právě stalo?
U nohou jsem měla obrovskou hromadu prachu. A když jsem si k tomu klekla, zjistila jsem, že je to popel. Nechápala jsem to. Uhořel zevnitř? Ale jak by to bylo možné?
Jen jsem tam tak stála, přemýšlela jsem nad tím, co se v uplynulých několika minutách stalo, a dívala jsem se, jak vítr pomalu rozfoukává Černého popel. Když po Černém již nezbylo vůbec nic, otočila jsem se zády a rozešla jsem se kamsi pryč. Netušila jsem, kde se nacházím, protože mi to elf odmítal říct a v hlubokém lese lze jen těžko najít nějaký záchytný bod, jen jsem doufala, že brzy narazím na nějakou vesnici, nebo i jen nějaký osamělý dům, kde bych mohla strávit pár dní.

___________________

Měla jsem za sebou již několik desítek mil. Téměř bez přestávky jsem šla celý den i noc a zase den. Byla jsem hladová, žíznivá, a především unavená. Ztráta krve a stále nezahojená nová i předchozí zranění se na mě dost podepsala a mé nohy mě už sotva nesly.
Zatmívalo se mi před očima. A když už jsem si myslela, že každou chvílí odpadnu do temnoty, zhruba půl míle daleko jsem zahlédla malé světýlko. Srdce se mi sevřelo nadějí.
I přes svou únavu jsem donutila své nohy udělat jeden krok, druhý, třetí, pak další a další.
Celou dobu mi připadalo, že světélku nejsem o nic blíž než předtím, a když se mi na nějakou dobu ztratilo, začala jsem si i pomalu myslet, že jsem si ho díky ztracené krve a únavě jen vymyslela a ve skutečnosti tam žádné není a nikdy nebylo.
Když jsem ale po nekonečně dlouhé době přišla přibližně k místu, kde jsem světlo viděla, spatřila jsem nedaleko mezi stromy plápolat plameny ohně.
Přišla jsem blíž. Narazila jsem ale na nějaký keř. Potichu jsem zaklela. Pokusila jsem se ho obejít, ale nic nenaznačovalo tomu, že by tu keř někde končil. V téhle tmě by mi trvalo věčnost, než bych našla jeho konec, abych ho mohla obejít, a tak jsem se jím začala prodírat.
Hned poté jsem ale k mé smůle zjistila, že má keř i malé trny, které se mi zabodávalý do oblečení a do kůže. Utrousila jsem na keř peprnou nadávku, ale prodírala jsem se jím dál.
Když jsem z něj konečně vyšla, byla jsem již téměř u ohně. Zbývalo mi k němu pouhých pár kroků.
Ještě jsem zaznamenala tichý zvuk, jak někdo u ohně téměř neslyšně vytáhl zbraň a šel pomalu ke mně, ale to už se mi zatmělo před očima. Skácela jsem se k zemi a propadla jsem se do nicoty.