Skryta pod kápí

Úsvit

V tmavé studené kamenné místnosti bez jediného okna na zemi klečela malá dívka. Nebylo jí vidět do tváře - hlavu měla skloněnou a tvář jí zakrývaly mastné špinavé prameny jejích kdysi zdravý hustých rudých vlasů, takže se nedalo s určitostí říct, kolik tak dívce mohlo být, přesto jí nemohlo být více než deset let.
Třásla se. Na sobě měla pouze potrhanou košili a kalhoty, které v takovýchto podmínkách ani zdaleka nebyly dostačující a k tomu všemu nasáklé vodou. Dívka byla totiž po pas ponořená ve studené vodě, která ji nedovolovala usnout déle než na pouhých pár minut. Kdyby se postavila, byla by jí voda sotva po kolena a třeba by se jí tak povedlo usnout na trochu delší dobu, ale na to byla moc slabá. Nevěděla, jak dlouho tu již byla. Věděla jen, že dlouho. Její tělo ji přestalo poslouchat už dávno. Jediné, co jí bránilo od toho, ponořit se do studené vody úplně a jen počkat až jí dojde dech, byly studené okovy kolem jejích zápěstí řetězy přivázanými ke stropu ...a to, proč je tu vlastně zavřená.
Když zaslechla blížící se kroky, strnula. Když se jejím ztichlým vězením rozlehlo vrzání otevíraných mříží, její pohled zkameněl. A když k ní promluvil onen odporný krutý hlas, jež ji pronásledoval každou vteřinou a stejně jako ledová voda, ve které byla ponořená, jí nedával spát, uzamkla a opevnila svou mysl a s odhodláním nenechat se zlomit a za každou cenu ochránit vše a všechny, co je jí drahé, vzhlédla k tváři, kterou nenáviděla ze všeho nejvíce.

~~~

Dívčiným vězením se rozlehlo hlasité třísknutí mříží doprovázené vzdalujícími se dopálenými rozkazy. Jakmile kolem opět zavládlo ticho, dívka vyplivla krev, která se jí nahromadila v ústech, a na tváři se jí objevil napůl šílený úsměv.
Kdyby byla stále doma, s Araell, Damienem a Klarisse by nejspíš právě teď slavila své sedmnácté narozeniny. Doma ale nebyla. Místo toho byla v tmavé kamenné místnosti, kam za celou dobu, co tu byla, nepronikl jediný vánek, jediný sluneční paprsek. Ani vlastně nevěděla, jak dlouho tu byla. Neměla tušení o čase. Nevěděla, že tu strávila již celých dvanáct let. Ale bylo jí to jedno. Nezáleželo jí na tom. Tak dlouho, dokud byla schopná chránit své blízké a držet se svého poslání, nezáleželo jí na ničem.
Kdyby to ale věděla, možná by se jí trochu ulevilo. Dvanáct dlouhých let dokázala vzdorovat Mágovi. Dvanáct dlouhých let dokázala nenechat se zlomit. Její tělo bylo slabé a vyhublé, pokryté novými i starými ranami, zaschlou i čerstvou krví. Kdyby ji nyní někdo z jejích známých viděl, ani za nic by si ji nedokázal přiřadit k pětileté milé veselé dívence, která se s širokým úsměvem bezstarostně proháněla lesem.
Za to všechno to ale stálo. Stálo to za bezpečí jejích blízkých. Stálo to i za bezpečí těch, kteří ani nevěděli, že existuje. Stálo to za to. Stálo to za to. Dokázala vydržet dvanáct let. Dokáže vydržet i déle.

~~~

Cítila, že je něco špatně. Nevěděla co, ale věděla, že něco je zatraceně špatně.
Před několika dny ...nebo týdny? se v ní usadil takový divný pocit a od té doby stále sílil. Nevěděla, co to bylo za pocit a co znamenal. Věděla jen, že buď pro ni nebo pro černé mágy z něj nevzejde nic dobrého. ...Ne, že by to pro ni mohlo dopadnout o moc hůř, než jak na tom byla teď. Snažila se před černými mágy a především Mágem, kteří se ji den co den snažili všemožnými způsoby zlomit, na sobě nedat nic znát, ale čím víc onen divný pocit sílil, tím těžší to bylo a stávalo se to čím dál více nemožnějším. Stejně, jako se stávalo nemožné odolávat tlaku černým mágům. Dívčinné tělo bylo po tolika letech tělesného i duševního mučení lehce řečeno v zuboženém stavu a její mysl se nyní podobala skleněnému poháru, který spadl na zem a nějakým zázrakem zůstal vcelku. Byl ale celý pokryt pavučinami prasklin a jediné, co ho jen sotva drželo od toho roztříštit se na miliony kousků, byla síla vůle. Dívku od takového úplného roztříštění držela pouze myšlenka na Dormellii, na Damiena, Araell a Klarisse.

Stejně jako každý jiný den, i dnes dívku ,,navštívili" černí mágové s Mágem v čele. Mág k ní mluvil, ale ona ho nevnímala. Soustředila se jen na to, aby všechno udržela hluboko v sobě a aby dokázala vzdorovat pozdějším Mágovým útokům.
,,...Přivedli jsme ti návštěvu," oznámil dívce Mág falešně veselým hlasem. Dívka v ten okamžik strnula. Pomalu zvedla svůj pohled k Mágovi. Když se jejich oči střetly, Mág se široce usmál a pokynul hlavou dvěma černým mágům. Ti se otočili na patě a vyšli z dívčinného vězení. Chvíli se nic nedělo. Pak dívka spatřila oba černé mágy, jak jdou zpět a s sebou vláčí dvě elfí postavy.
Dívce se sevřelo hrdlo. Měla pocit, že se jí nedostávalo vzduchu. Její oči se zakalily čirým hněvem.
Zabodla svůj pohled do Mága a přála si, aby ho její pohled dokázal rozcupovat na miliony malinkatých kousků a vyhodit je do všech koutů světa.
Na mágově tváři se usadil široký vítězný úsměv.
,,Tak? Kterého z nich vybereš?" zeptal se, když černí mágové s elfy došli před dívku a donutili elfy si kleknout. ,,Ji?" ukázal na elfku. Když se od dívky dočkal jen nenávistného pohledu, posunul svou ruku směrem k elfovi. ,,Jeho?" Odpovědí mu byla pouze nenávist v dívčinných očích. ,,Radím ti, vyber si, dokud mám ještě stále přívětivou náladu. Ji nebo jeho? Jeho nebo ji?"
Dívka mlčela. Jediné co dokázala, bylo se dívat do těch dvou tak dobře známých párů stříbrných očí plných lítosti.
,,Takže ji?" mlaskl spokojeně Mág a pokynul dalšímu z jeho poskoků. Ten rozvinul bič, jež měl celou dobu přivázaný k boku, přešel za elfku a rozmáchl se.
,,NE!" zakřičela dívka, co jí jen hlasivky dovolily.
,,Ne?" podivil se Mág. ,,Tak tedy dobře," pokrčil lhostejně rameny a svůj pohled přesunul zpátky na jeho poskoka, jež držel za elfkou připravený bič. Černý mág se vzdálil od elfky. Dívka už si chtěla v duchu oddechnout, když v tom však vzduchem zasvištěl bič a zařízl se místo toho do těla elfa. Dívka vykřikla. Ne, ne, ne, ne, NE!
Bič zasvištěl znovu.
,,Chceš, aby to skončilo?" obrátil se Mág na dívku. ,,Přistup tedy na mé podmínky. Nemusím ti je říkat znovu, že?"
Dívce se po tváři skutálela slza. Po tolika letech, které tu strávila, se z jejích slzných kanálků začaly kutálet slzy. Velké, kulaté ...a černé. Byly černější než uhel. Černější než ta nejčernější temnota. Černější než cokoli na světě.
Na dívčinné strhané tváři se vytvořil úsměv. Úsměv plný bolesti, zoufalství a hněvu. Úsměv plný šílenství. Uchechtla se. Pak se začala smát. Nejdřív tiše, pak její smích začínal nabírat na síle. Smála se a po tvářích jí stékaly černé slzy zatracení. Smála se a nedokázala přestat. Smála se.
____________________

Otevřela jsem oči. Zamžourala jsem, dokud se můj zrak nepřizpůsobil příšeří, a rozhlédla jsem se po zdroji jemného ptačího zpěvu, který mě probudil. Jediné, co jsem ale viděla, byly větve stromů a nebe plné nádherných ranních červánků.
Posadila jsem se. Se zaskuhráním jsem se vyškrábala na nohy. Protáhla jsem se, rozhlédla jsem se kolem a zhodnotila svou situaci.
Jsem někde uprostřed lesa - netuším kde. Absolutně netuším, jak jsem se sem dostala, co tu dělám a kudy se mám vydat a jediné, co u sebe mám, je černá dýka, kterou s sebou beru vždy a všude.
Vlastně jediné, co jsem mohla říct s určitostí bylo, že jsem se stále nacházela v Dormellii, protože takto obrovské stromy se nenacházely nikde jinde.
Odevzdaně jsem si povzdechla. Oprášila jsem si oblečení a prostě jsem se vydala rovnou za nosem. Přitom jsem přemýšlela nad tím, jak se mám dostat zpět do centra Dormellie.
Nějakou dobu jsem jen tak šla, s hlavou skloněnou, ztracená ve svých myšlenkách, když v tom jsem uslyšela svistot.
Prudce jsem zvedla hlavu. Následně jsem mohla jen děkovat svým rychlým instinktům, když má ruka zastavila hrot šípu pouhý vlásek před tím, než se mi zabodl přímo mezi oči.
Překvapeně jsem zamrkala. Podívala jsem se směrem, odkud šíp přiletěl a poté jsem si ho zamyšleně zastrčila z boku do boty.
Blížili se ke mně dvě osoby, s největší pravděpodobností elfové. Našlapovali tiše, skoro neslyšně, přesto jsem nějakým zázrakem dokázala rozpoznat každý jejich krok. Záměrně nešli přímo po trase šípu, ale trochu oklikou - nejspíš proto, aby mě mohli překvapit z boku.
Netrvalo dlouho a ztichlým, stále ospalým lesem se ozvalo brnknutí tětivy následované svistotem dalšího šípu. Nahnula jsem se do boku a když mě šíp míjel, opět jsem jej chytila do ruky, až mě samotnou překvapilo, z jakou lehkostí jsem tento čin učinila.
Šíp jsem protočila mezi prsty a stejně jako první šíp jsem ho zastrčila do boty. Tiše jsem vyčkala ještě pár vteřin a když elfové konečně vystoupili ze stínů, pootočila jsem k nim hlavu. Usmála jsem se, když jsem se pohledem setkala s dvěma páry stříbrných očí.
Araell zalapala po dechu. ,,Daphne?"