Skryta pod kápí

Dvouhlavý pes

Otevřela jsem oči. Přede mnou se rozprostírala tma královských katakomb mírně rozbitá hořícími pochodněmi zavěšenými na stěnách.
Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, co tady dělám a co se stalo. Jakmile jsem se vzpamatovala, chtěla jsem se vydat za Rilem a říct mu o démonovi, ale když jsem se pokusila vstát, vzápětí jsem se s bolestným syknutím složila zpátky na zem. V pravém kotníku mi vystřelovala silná tepavá bolest. Sundala jsem si botu a vyhrnula jsem si nohavici kalhot. Do očí mě udeřil namodralý a oteklý kotník. Zvedla jsem oči ke stropu. To snad není možný. Stáhla jsem si nohavici a nasoukala jsem se zpátky do boty.
Musela jsem se odtud nějak dostat. Rozhlédla jsem se kolem, jestli nenajdu něco, co by mi alespoň trochu pomohlo v chůzi, ale nebylo tu nic kromě hořících pochodní, které by mi byly stejně užitečné jako páté kolo u vozu. Navíc, jediný, kdo by sem mohl za nějakou tu dobu přijít a pomoct mi, tuto část katakomb nezná a mohl by se tu ztratit během pár minut.
Nakonec se mi podařilo se nějak vyhrabat pomocí sloupu za mnou do stoje a tak, abych co nejméně zatěžovala zraněnou nohu, jsem se vydala ke zdi. Měla jsem pocit jako by se těch pár metrů prodloužilo na několik mílí. Trvalo snad věčnost, než jsem konečně došla ke zdi a opřela jsem se o ni zády. Přemýšlela jsem, kam mám jít. Měla jsem dvě možmosti. Buď se vydám k Rilovi a pak do svého apartmá, kde mám masti z všelijakých bylinek, které by mi mohly pomoct, nebo půjdu nejdřív do svého apartmá a až potom k Rilovi.
Normálě bych šla co nejdřív k Rilovi, ale kotník mě bolel čím dál víc, tak jsem se rozhodla pro druhou možnost.
Odpíchla jsem se od zdi a pomalým kulhavým krokem jsem se vydala do mého apartmá.

____________________

Jakmile jsem konečně vpadla do mého apartmá, vydala jsem se k posteli s nebesy. Přistoupila jsem k ní z boku, klekla jsem si a z pod ní jsem vytáhla malou hnědou jednoduchou truhličku, ve které jsem měla schované všechny své bylinky, masti, kůry, kořínky a všelijaké další takové věcičky.
Otevřela jsem její víko a nahlédla jsem dovnitř.
Všechno jsem měla skladované ve skleničkách různých tvarů a velikostí, nebo v kožených váčcích. Začala jsem se tím přehrabovat, až jsem konečně našla to, co jsem hledala.
Z truhličky jsem vytáhla malinkou skleněnou nádobku. Byla to mast ze vzácných bylinek, které rostou pouze jednou za rok a pouze na jednom jediném místě.
Zaklapla jsem víko truhličky, zvedla jsem se na nohy a sedla jsem si na postel. Otevřela jsem nádobku a mast jsem si nanesla na kotník. Okamžitě jsem ucítila účinky. V místě, kam jsem nanesla mast, se mi rozlévalo hřejivé teplo. Pak jsem nádobku zase zavřela, vrátila jsem ji do truhličky a truhličku jsem zasunula zpátky pod postel.
Vydala jsem se ke dveřím. Otevřela jsem je, ale pak jsem si na něco vzpomněla a chtěla jsem se vrátit. Místo toho jsem strnula na místě. Překvapeně jsem zamrkala.
„Co tu u všech čertů děláš?!"
Dow sebou prudce trhl a otočil se ke mně. Z jeho výrazu jsem usoudila, že je mnou zaskočený stejně jako já jím. Chvíli se na mně díval nerozluštitelným pohledem, ale pak si všiml pootevřených dveří za mými zády a jeho pohled se změnil na zvědavý. Rychle jsem přivřela dveře, aby z místnosti záhlédl co nejmíň.
„Co tam je?" zajímalo ho a snažil se přese mě něco zahlédnout.
„Nic," odsekla jsem a přivřela jsem dveře ještě víc, až tam zbyla jen milimetrová mezera.
Přimhouřil oči a pak se na jeho tváři rozlil úsměv, který se mi vůbec, ale vůbec nelíbil. V tom se dveře za mnou zničehonic rozletěly dokořán. Propálila jsem ho pohledem. Měla jsem ty dveře zavřít úplně. „Toho budeš litovat," varovala jsem ho, ale již jsem mu nebránila vejít.
Prošel kolem mě a začal se kolem sebe rozhlížet.
Čtvercová místnost nebyla zrovna dvakrát velká, ale za to útulná. Nebyla nijak dělena, až na jedny dveře ve zdi, které vedly do malé koupelny. Naproti dveřím se nacházel mramorový krb, který vytápěl celou místnost.
V jednom rohu místnosti stála skříň a komoda s oblečením, kousek opodál byla ebenová postel s rudými nebesy, pod postelí se na kamenné podlaze rozprostíral kruhový bílý koberec, jediný v celé místnosti a vedle postele byl noční stolek. Na druhé straně místnosti se v jednom rohu nacházel ebenový pracovní stůl s černým křeslem, otočeným tak, abych viděla na celou místnost a v druhém rohu byla mini knihovna.
Polovina zdí místnosti byla od stropu k zemi, z leva do prava zcela pokryty zbraněmi od vrhacích nožů přes meče různých velikostí až po těžké kyje.
Právě na této části místnosti se Dow zastavil očima.
„Páni," vydechl. „Můžu?" obrátil se ke mně. Po chvilkovém váhání jsem kývla.
Dow přešel k místu, kde byly zavěšeny meče, chvíli se na ně jen díval a pak jeden z nich sundal a zkusmo jím provedl pár výpadů.
„Kde jsi ho sehnala?" žasl. Lhostejně jsem pokrčila rameny. „Na tom nezáleží." Dow zavrtěl hlavou. „Tak dobře vyvážený meč jsem ještě nikdy neviděl." Znovu jsem jen pokrčila rameny.
„Tak si ho nech," nabídla jsem mu. Udiveně se na mně podíval. „Mám jich dost," podotkla jsem. „A navíc, ty ho využiješ mnohem líp než já."
„Jsi blázen." Začal mi ho vracet. „To nemohu. Takhle dobrý meč už asi ani neseženeš a navíc-" „Vezmi si ho," utnula jsem ho a dřív, než stačil namítnout cokoliv dalšího, jsem mu meč vtiskla zpátky do ruky. „Ber to jako dar." Ohromeně se na mě podíval, ale už nic nenamítal.
Mezitím jsem přešla ke komodě u postele, odkud jsem vytáhla nejrůznější pouzdra na zbraně. Přenesla jsem je na druhou stranu místnosti a položila jsem je na desku stolu. Ze zdi se zbraněmi jsem postupně sundávala pár vrhacích hvězdic, sečné dýky, stilet, dvě krátké bojové hole, dva krátké meče a dlouhý meč. Váhala jsem, jestli mám vzít i kuši, ale nakonec jsem ji vrátila zpátky na zeď.
S plnou náručí zbraní jsem se vrátila ke stolu a začala jsem je skládat do pouzder.
„Co s tím chceš proboha dělat?" Vzhlédla jsem k Dowovi. Pokrčila jsem rameny. „To jen pro jistotu. Je lepší být připravená." Zamračil se. „Na co chceš být připravená?" „Řeknu ti to později." Pouzdra jsem připnula k pásu a ten jsem si dala kolem boků.
Když jsem skončila, obrátila jsem se k Dowovi.
„Fajn. Prohlídka skončila! Jdeme!" Začala jsem ho strkat ven z mého apartmá.
Jakmile jsme vystoupili z místnosti, dveře za námi zacvakly a nikdo by již nepoznal, že tu nějaké dveře vůbec kdy byly.
Zamračila jsem se. „Jak jsi se sem vůbec dostal?" Dow pokrčil rameny. „Nevím. Asi jsem jen špatně odbočil."
Rozhodla jsem se to víc nerozebírat. Obešla jsem Dowa a vydala jsem se k Rilovým komnatám, jak jsem původně plánovala.
„Počkej!" zastavil mě po pár krocích. Otočila jsem k němu hlavu s nevyřčenou pobídkou. „Ty kulháš?" Rezignovaně jsem rozhodila rukama. „Už to tak asi bude." „Co se stalo?" Mávla jsem nad tím rukou. „Vysvětlím ti to později." Zamračil se. „To už jsi řekla. Kam máš vůbec namířeno?" „K Rilovi."
„Jak se tu dokážeš vyznat? Ukázala jsi mi jen jednu jedinou cestu a přesto jsem se tu dokázal dokonale ztratit." Pokrčila jsem rameny. „Chodím těmito chodbami každý den, každý týden a každý měsíc již pět let. Za tu dobu si to tu dokážeš zapamatovat." „Ale jak jsi věděla, kam vejdeš? Jestli tu není nějaká past, nebo jestli se odtud vůbec dostaneš?" „Nevěděla," odpověděla jsem prostě. „A jak jsi přišla na to, jak se otevírají každé dveře? Nemají náhodou kažé svůj vlastní způsob otevírání?" „To sice ano," souhlasila jsem, „ale na každých dveřích je nápověda. Jen ji musíš najít a rozlousknout."

______________________

Vedla jsem Dowa spletitými chodbami, až jsme došli k tajným dveřím Rilových komnat. Už jsem chtěla dveře otevřít, když mě zastavil Dowův hlas.
„Ehm, Lith? Myslím, že bys to měla vidět." Otočila jsem se k němu. „Co?" Ukázal někam do tmy. Podívala jsem se tím směrem. Chvíli jsem neviděla nic než jen tmu, ale pak jsem zahlédla obrysy čehosi, co vypadalo jako pes s dvěmi hlavami. Pes udělal krok a na jeho tělo dopadlo mírné světlo z pochodně. Tělo měl podobné tomu housenčímu, jen místo bílých žilek měl krvavě rudé a naštěstí na sobě neměl žádné ostny. Oči mu svítily stejnou krvavě rudou barvou a z obou tlam mu vytékala nějaká tekutina, která, jakmile se dotkla chladného kamene, zasyčela a vypařila se.
„No to si ze mně děláte srandu," vydechla jsem.
Dow se na mně tázavě podíval. Zavrtěla jsem hlavou. „Teď ne."
Pozorovala jsem psa a čekala jsem na jeho další pohyb. On se ale ani nehnul a stejně jako já jeho, on pozoroval mě.
„Nedělej žádný prudký pohyby" promluvila jsem k Dowovi pomalu. „Běž ke dveřím. Pomalu." Na nic se nevyptával a udělal přesně to, o co jsem ho žádala. „Teď zatlač na kámen přímo pod pochodní." Chvíli se nic nedělo a pak se ozvalo tiché cvaknutí. A to jedno jediné tiché cvaknutí bylo těžkým kamenem úrazu.
Dvouhlavý pes zavrčel a zaútočil na Dowa. Ten vytáhl svůj meč a sekl po jedné z psových hlav. Stejně jako u housenky ale meč jem neškodně projel a psa ještě více rozzuřil.
Pes zlostně vrčel a nutil Dowa ustupovat dál do chodeb.
Bezmocně jsem sledovala, jak se Dow snaží od sebe udržovat démona co nejdále. Se svou zraněnou nohou bych mu moc nepomohla. Spíš bych to ještě zhoršila.
Pak jsem udělala první věc, co mě napadla.
„Dowe!" křikla jsem a hodila jsem mu svou černou dýku, kterou jsem zneškodnila housenku. Chytil ji ve vzduchu, ale už neměl šanci ji využít, protože po něm pes skočil a srazil ho k zemi.
Nastalo hrobové ticho.
Pak z psa začalo vycházet rudé světlo, stejně jako z housenky a stejně jako housenka se rozpadl na černo rudý prach, který zmizel ve vzduchu.
Podívala jsem se na Dowa. Nadzvedl ruku, ve které dosud držel mou dýku a děkovně se na mě podíval. Kývla jsem.
Přešla jsem k němu a pomohla jsem mu na nohy. Pak jsem otočila pochodeň u dveří o sto osmdesát stupňů a otevřela jsem tajné dveře do Rilových komnat a vstoupila jsem dovnitř s Dowem za zády. Objevili jsme se v odpočinkovém salonku, ze kterého vedl malý balkonek. Salonek byl laděn do krémové, bílé a černé barvy. Stěny a strop měly krémovou barvu. Na stropě visel křištálový lustr. Na podlaze se rozprostíral černý koberec a uprostřed salonku byl o něco menší kruhový bílý huňatý koberec, na kterém se nacházel kruhový skleněný konferenční stolek a kolem něj tři křesla s černým potahem. V rohu salonku se nacházel krb, ve kterém nyní praskal oheň, a kousek od něj stála lenoška s bílým potahem.
Ril seděl v jednom z křesel kolem konferenčního stolku a nepřítomně hleděl někam do prázdna.
Odkašlala jsem si, abych Rila upozornila na svou přítomnost. „Rile?"
Ril zvedl hlavu a zmateně se rozhlížel po salonku. Pak se pohledem zastavil na mně a Dowovi.
„Co se děje?" zeptal se. Místo odpovědi jsem přešla k prázdnému křeslu vedle Rila a sedla jsem si do něj. Dow si sedl na zbývající křeslo. Oba mě upřeně pozorovali.
„Takže?" pobídl mě Ril.
„Když to vezmu ve zkratce, měli jsme tu vetřelce," začala jsem. „Když jsem procházela katakombami, narazila jsem na démona. Dýky mu neudělaly ani jedno jediné škrábnutí. Jen v něm prostě bezestopy zmizely. A jiné zbraně jsem s sebou neměla. Měla jsem obrovský štěstí, že se mi ho podařilo nějakým zázrakem zničit, jenže jsem si vymkla kotník."  Poukázala jsem na zraněnou nohu. Ril se na ni letmo podíval a pak se obrátil zpátky ke mně.
„Měla by jsi jít za doktorem." Zavrtěla jsem hlavou. „K žádnému doktorovi nepůjdu. V mém aprtmá jsem měla mast, díky které budu moct normálně fungovat už za tři dny. Když jsem pak chtěla jít sem, abych ti o démonovi řekla, narazila jsem na Dowa a když jsme se vydali sem, potkali jsme dalšího démona. Vyvázli jsme jen díky dýce, kterou jsem zničila i předchozího démona. Ta jako jediná na ně měla nějaký účinek." „Ukážeš mi ji?" zeptal se. Kývla jsem. Vytáhla jsem ji z pouzdra a podala jsem ji Rilovi.
Chvíli si ji prohlížel a pak mi ji vrátil. „Nevíš, co je to za kov?" Zavrtěla jsem hlavou. „Netuším. Dal mi ji Merlin, ale ten už je, jak víš, po smrti. Nevím, odkud ji vzal a v domě jsem už nic takového nenašla, takže v tomto ohledu jsme v slepé uličce.
Potřebuju projít celý palác, jestli tu není ještě nějaký další démon, ale s vymknutým kotníkem to nezvládnu."
„Když mi dáš mapu všech tajných chodeb a katakomb, můžu to projít já," navrhl Dow. Zavrtěla jsem hlavou. „To nepůjde. Jediná mapa, kterou mám, je tady." Poklepala jsem si prstem na čelo. „A nemůžeš ji nakreslit?" Znovu jsem zavrtěla hlavou. „To taky nepůjde. Nakreslit všechny chodby a ještě k tomu všechny pasti, které v nich jsou, by trvalo minimálně týden.
Až se mi noha alespoň částečně zahojí, projdu to tu sama. Do té doby, hlídejte si záda."