Skryta pod kápí

Les

I přes to, že už byla příšerná tma a já jsem zakopávala skoro při každém kroku, mě elf táhl stále dál. Skoro bych i řekla, že by mě byl schopný táhnout i po zemi jen proto, aby nemusel zastavovat.
Když jsem opět o něco zakopla, ani se nepozastavil. Ne, že bych to nečekala.
Než jsem ale stihla znovu získat rovnováhu, provaz, který jsem měla přivázaný k poutům, se napnul a trhl se mnou tak, že jsem to neustála a spadla jsem na zem.
Elf zavrčel, ale zastavil se. K mému velkému údivu.
„Vstaň," štěkl po mě elf a ještě zatáhnul za provaz, takže, když jsem se o ně opřela, abych mohla vstát, mi je podseknul a já se znovu rozplácla na zemi. K tomu všemu vůbec nepomáhaly probodnutá ramena Černého drápy, ve kterých mi při pádu projela ostrá bodavá bolest, ani probodnuté předloktí a už vůbec ne zlomená, nebo dokonce roztříštěná žebra. Vlastně jsem se divila, že mi nějaké žebro neprobodlo plíci a ještě stále žiju.
Zatnula jsem zuby. Teď už jsem toho měla právě dost. Vyhrabala jsem se na nohy.
„Tak teď mě dobře poslouchej!" vyštěkla jsem na elfa. „Nevím, co se mnou máš v plánu, proč se mnou zacházíš jako s kusem hadru, ale šla jsem víceméně dobrovolně! Nechala jsem si svázat ruce, které mám díky tobě více než rozedřené do krve, a táhnout se za tebou hodiny lesem jak nějaký spráskaný pes! Takže bych i docela ocenila, kdyby jsi alespoň na malou chvíli zastavil a nechal mě zatraceně vydechnout!"
Mlčel. Neřekl na to jediné slovo. A to ve mě z nějakého důvodu vyvolalo sice slabý, ale přesto uspokojující pocit.
„Můžeme," řekla jsem po chvíli, když konečně odezněla ta největší bolest.
Elf se ke mě znovu otočil zády a vydal se lesem dál. Nechával ale provaz mezi námi dostatečně volný na to, aby, kdybych zase zakopla, mě zase nestáhl na zem.

Po nějaké době se elf nečekaně zastavil tak, že jsem do něj málem narazila - přes tmu, která tu panovala, jsem si ho všimla až, když byl těsně přede mnou.
Pustil provaz, za který mě táhl, a někam zmizel. Po chvíli se vrátil a něco pustil na zem. Ani jsem nestačila mrknout a kus ode mě se rozžehl slabý plamen ohně, který se postupně zvětšoval.
Na nic jsem nečekala a přešla jsem k ohni. Sedla jsem si k němu co nejblíže to šlo a užívala jsem si to teplo, které z něj sálalo. Elf si sedl naproti mě a stáhl si kápi, kterou měl doposud na hlavě. Svůj pohled jsem nechávala na plamenech ohně, ale když jsem na sobě ucítila jeho upřený pohled, zvedla jsem k němu oči.
Měl krátké platinově bílé vlasy a ostře řezanou tvář, ošlehanou větrem. Nejzajímavější na něm ale byly jeho stříbrné oči. Takové oči měla jen jedna jediná osoba na světě. Něvěděla jsem, jak to vím. Nikdy jsem tohoto elfa neviděla. A přesto mi něco říkalo, že ho znám. Moc dobře ho znám. Přitom jsem neznala ani jeho jméno.
„Jsi žena," řekl elf zničehonic a vytrhl mě tak z mých zmatených myšlenek.
„Hm," řekla jsem jen a sklopila jsem svůj pohled zpátky k plamenům ohně. Co jiného na to říct?
„Kdo jsi?" ozval se znovu. Mlčela jsem. Přemýšlela jsem, co mu na to mám odpovědět - neměla jsem nejmenší tušení, jaké má se mnou plány a já jsem mu nechtěla poskytnout něco, co by pak mohl použít proti mě.
„Jsem jen obyčejný pocestný, který se náhodou ocitnul ve špatný čas na špatném místě," řekla jsem nakonec a svůj pohled jsem nechávala na plamenech ohně.
Odfrkl si. „Ať už jsi kdokoli, obyčejný pocestný rozhodně nejsi. Takže se ptám znovu: Kdo jsi?"
Na to už jsem neodpověděla. Lehla jsem si na záda a dívala jsem se na jasně zářící hvězdy obklopující stejně jasný měsíc. Cítila jsem na sobě jeho upřený pohled, ale rozhodla jsem se to ignorovat.
Postupně mě začala přemáhat únava. Víčka mi ztěžkla a já se pohroužila do bezesného spánku.

•••

Otevřela jsem oči. Pohled mi padl na již pouze doutnající uhlíky a prázdné místo naproti mě.
Pomalu jsem se posadila. Protřela jsem si oči a rozhlédla jsem se kolem. Elfa jsem nikde neviděla. A ani svou, ani jeho brašnu. Nechápala jsem, proč bral moji brašnu.
Nějakou dobu jsem jen tak seděla, dívala jsem se do prázdna a přemýšlela jsem, co dál, když v tom jsem za sebou zaznamenala pohyb. Ani jsem nestihla mrknout a přede mnou se objevil elf s oběma brašnami a již mrtvým zajícem. Zajíce a brašny položil na zem a klekl si přede mě.
„Když se nebudeš o nic pokoušet, rozvážu ti ruce," oznámil mi.
Pouta nebyla zrovna dvakrát přojemná, tak jsem jen kývla. Elf tedy odněkud vytáhl menší dýku a začal jí přeřezávat uzel mých pout.
Jakmile jsem měla ruce volné, promnula jsem si sedřené a zkrvavené zapěstí. Pohledem jsem zabloudila k mé brašně, kde jsem měla všechnu vodu, abych si smyla zaschlou krev. Ale to už mi elf podával jednu z mých čutor. Předtím byla prázdná, ale když jsem ji vzala do rukou, zjistila jsem, že je plná. Tak aspoň vím, proč elf bral mou brašnu.
Nalila jsem si na zápěstí vodu a smyla jsem z nich krev. Pak jsem čutoru zase zavřela a podala jsem ji zpátky elfovi, aby ji vrátil do mé brašny.
Elf poté vzal zajíce za uši, položil ho o kus dál a začal z něj stahovat kůži. Poté ze zajíce vytáhl vnitřnosti a dal ho na rožeň.
Zasekla jsem se. Kdy to stihl postavit? To jsem si krev ze zápěstí smývala tak dlouho?
Elf pomalu otáčel zajíce a vůbec si mě nevšímal. Alespoň to tak vypadalo. Přesto jsem věděla, že je stále ve střehu. Nevěřil mi. A ani já jemu. Ani jeden z nás k tomu neměl nejmenší důvod.

Protáhla jsem se. Že jsem to neměla dělat mi došlo až v ten moment, když mým tělem projela ostrá bolest, jako by do mě někdo zároveň zabodl desítky ostrých dýk. Zaskučela jsem. Úplně jsem na svá zranění zapomněla.
Elf pootočil hlavu mým směrem a pozvedl obočí. Ušklíbla jsem se. Zajímalo by mě, jak by reagoval na to, kdybych mu řekla, že mi Černý probodl ramena, spadla jsem z několika desítek metrové výšky a po dopadu mi má vlastní dýka probodla předloktí. Místo toho jsem jen mávla rukou.
Elf se tedy otočil zpátky k zajíci.
Přesunula jsem se k mé brašně. Otevřela jsem ji a prohlédla jsem si její obsah. Otočila jsem se k elfovi. „Kde jsou mé zbraně?" Ani se na mě nepodíval, když odpověděl: „U mě. A ani se nepokoušej si je vzít zpátky." „Potřebuju nůž." „Poraď si jinak."
Probodla jsem ho pohledem. Po chvíli jsem z brašny vytáhla dlouhý pruh látky. Chvíli jsem přemýšlela, čím látku zkrátím, když mi elf odmítá dát nůž nebo dýku. Pak jsem si uvědomila, že všechny zbraně mi přece jen nevzal. Rukou jsem klepla do podpatku mé boty a z podpatku vyjela asi třícentimetrová čepel. Elf ke mně obrátil hlavu a propálil mě pohledem. Přitom bedlivě pozoroval každičký můj pohyb.
Já jsem si ale jen vyzula botu a  mini čepelí jsem zkrátila pruh látky. Jedním pohybem ruky jsem čepel zasunula zase zpátky a botu jsem si opět nazula. Pak jsem si vyhrnula rukáv košile a začala jsem z předloktí odmotávat krví nasáklý pruh látky. Jak jsem se protáhla, strup popraskal a z nově otevřené rány se vyřinula nová krev. Když jsem provizorní obvaz konečně odmotala, odhalila jsem díru skrz naskrz předloktím. Curúček krve mi stékal po předloktí. Setřela jsem ho a novým pruhem látky jsem začala obvazovat ránu.
Když jsem předloktí měla již obvázané, stáhla jsem si trochu košili z ramen a prohlédla jsem si rány. Tady strupy naštěstí vydržely, ale i tak to bolelo. Zbývaly žebra. Ty jsem neměla jak spravit. Jen jsem doufala, že mi srostou správně.
„Co se ti stalo?" „Hm?" vzhlédla jsem k elfovi. Mávla jsem rukou. „Kdybych ti to řekla, nevěřil bys mi. Vlastně," odmlčela jsem se, „bych tomu nevěřila ani já, kdyby mi to někdo řekl." Kdo by taky uvěřil tomu, že obyčejný člověk přežil více jak stometrový pád?
Pozvedl obočí, ale dál se již nevyptával.

Když byl zajíc již hotový a oba dva jsme byli dosyta najezení, elf zničil a zakryl ohniště tak, že kdybych nevěděla, že tam bylo, ani by mě nenapadlo, že se tam kdy nějaké ohniště nacházelo.
Elf vzal svoji i mou brašnu a pokynul mi, abych šla. Vstala jsem a udělala jsem několik kroků, jenže jsem nevěděla kudy, tak jsem počkala, až mě došel, a pak jsem šla vedle něj, přičemž jsem si od něj udržovala asi jeden a půl metrovou mezeru.
Procházeli jsme lesem a já absolutně nevěděla, kde se nacházíme. Jediné, co jsem věděla bylo, že jdeme kamsi na jiho-východ. Ale kam, to mi bylo záhadou.