Skryta pod kápí

Bouře

Byla noc.
Seděla jsem na čelenu lodi, nohy mi volně visely dolů, ruce jsem měla za zády a opírala jsem se jimi o čelen. Hlavu jsem měla mírně zakloněnou. Pozorovala jsem miliony hvězd, jež se nacházely tisíce mil nade mnou, a jasně zářící měsíc dorůstající do úplňku, přičemž jsem zároveň naslouchala, jak si galeona pomalu proráží cestu vodou a malé vlnky se rozbíjejí o trup lodi. Nadechla jsem se čerstvého slaného vzduchu.
„Budeš tam stát takhle bezhnutě ještě dlouho?" prohodila jsem, aniž bych odtrhla pohled od hvězd.
„Možná," odpověděl mi hluboký hlas. ,,Co ode mě chceš?" zeptala jsem mírně otráveně. Ať už to mám za sebou. ,,Proč si myslíš, že od tebe něco chci?" Pootočila jsem k němu hlavu. ,,Proč bys tu jinak stál?" opáčila jsem. Na chvíli se rozhostilo ticho.
„Chci vědět, co je v tomhle."
Otočila jsem se k němu. V rukou držel menší kvádrovou dřevěnou krabičku. Hned jsem věděla, co za krabičku to je. Byla jednoduchá s malým zámkem. Nijak vyřezávaná; zhotovená z ebenového dřeva.
Zamračila jsem se. „Ty ses mi hrabal v brašně?" Můj hlas byl tichý, přesto dobře slyšitelný a obsahoval nebezpečný osten.
Možná jsem si o to řekla, když jsem se mu před několika dny skoro vysmála, že ji neprohledal, ale to jsem se nacházela několik mil od něj a jen náhodou jsme na sebe narazili. Jinak by mu asi zůstala. To bych ještě pochopila. Kdo by táhl cizí brašnu aniž by se do ní podíval, když její majitel byl míle daleko?
Jenže teď mi brašnu mohl prohledat kdykoliv v noci a přitom jsem byla pouhých pár metrů od něj.
Vyhoupla jsem se na nohy, rychlým rázným krokem jsem sešla z čelenu k Sharrowovi a než stihl jakkoli zareagovat, jsem mu krabičku vytrhla z ruky. V dalším pohybu mě ale zastavila Sharrowovy prsty obmotané kolem mé paže. Stiskla jsem rty a pootočila jsem se k němu hlavu.
„Co v tom je?" zeptal se. „Co tě to tak zajímá?" opáčila jsem. Mlčel.
Vysmekla jsem se mu a chtěla jsem jít dál, ale Sharrow mě znovu chytl a tentokrát mnohem pevněji. Skoro bych si myslela, že mi tu ruku rozdrtí.
„Je na tom něco divného. Co. V tom. Je?" Zabodla jsem do něj pohled. „Možná ti to povím, když mě pustíš."
Jeho stisk povolil, a tak jsem se mu lehce vytrhla. Ustoupila jsem o krok dozadu. ,,Takže?" vybídl mě Sharrow. ,,Řekla jsem možná. Takže když dovolíš, půjdu do své kajuty." Jenže to by vedle mě nemohl stát Sharrow. Něco se obtočilo kolem mých nohou a znemožňovalo mi jakýkoliv pohyb. Zavrčela jsem. ,,Můžeš. Mě. Nechat. Odejít?" Bylo až ku podivu, jak klidný jsem měla hlas. Klidný, tichý. A nebezpečný. Velmi. Můj pohár trpělivosti se pomalu ale jistě začal plnit po okraj.
,,Ne, dokud mi neřekneš, co je v té krabičce." Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. ,,Šperky." ,,Šperky?" zopakoval. ,,Ano, šperky," přitakala jsem. ,,Ukaž mi je," přikázal. ,,Proč?" Neměla jsem nejmenší chuť mu cokoliv ukazovat. Zavrčel. ,,Prostě mi je ukaž." Propálila jsem ho pohledem, ale pak - ikdyž s obrovskou nevolí - jsem ze skryté kapsy mých kalhot vytáhla malý železný klíček. Vložila jsem ho do klíčové dírky a otočila jím. Zámek tiše cvakl. Odklopila jsem víko krabičky a odhalila jsem tak pět šperků. Amulet, prsten, jehlice, hřebínek a náušnice.
Sharrow se zhluboka nadechl. Zmateně jsem se na něj podívala. Ale to už mě táhl do podpalubí. Absolutně jsem neměla ani to nejmenší tušení, co se právě stalo.
Během pár vteřin jsme se ocitli u jedněch z mnoha dveří vedoucích do kajut pro námořníky, kde jsme momentálně byli ubytovaní i my. Než jsem se nadála, Sharrow bez zaklepání otevřel dveře a vstoupil do Araelliny kajuty. Kajuta se stejně jako ostatní kromě kapitánovy a pár dalších skládala pouze z jedné postele, menšího stolku s šuplíky a jednou židlí. Víc vlastně ani nebylo potřeba.
Araell se na nás podívala s povytaženým obočím. Nejdřív na Sharrowa a pak na mě.
,,Sharrow ti to milerád vysvětlí," řekla jsem. Obrátila tedy svůj pohled zpátky na Sharrowa. Ten mi dřív, než jsem stihla cokoliv namítnout, vytrhl krabičku z ruky a podal ji Araell. Jakmile Araell spatřila její obsah, zalapala po dechu. ,,Kde - kde jste to vzali?"
,,To bych taky rád věděl," zamumlal Sharrow. V ten moment se na mě upřely dva páry očí. ,,Odkud to máš?" zeptali se oba elfové zároveň. Přimhouřila jsem oči. ,,Proč vás to tak zajímá? Co je na těch špercích tak zvláštního?" zajímalo mě. ,,Ano, vím, že ten kámen není jen tak ledajaký, ale proč se tváříte, jako by jste právě spatřili zázrak?" 
Araell těžce polkla. ,,Je to... jsou to šperky Dranixe. Ty kameny... jsou Dranixovy slzy." Zmateně jsem se na oba podívala. ,,Ale... ten kupec tvrdil, že nejsou pravé." ,,Lidé nejsou schopni poznat Dranixovy slzy," vysvětlila mi to Araell dřív, než Sharrow stihl říct něco pichlavého. ,,Já je poznám jenom díky tomu, že jsem byla u toho, když se tyto šperky vyráběly. Ostatní elfové by to možná tušili. Jen Sharrow by je poznal, ikdyby byl mrtvý." Letmo jsem se podívala na Sharrowa. ,,Jak to?" ,,Sharrow a Dranix měli mezi sebou zvláštní pouto." Jako by to všechno vysvětlovalo.
„Dobře, fajn. Co s těmi šperky hodláte dělat?" zajímalo mě. „Zatím nic," ozval se Sharrow. „V tom případě," natáhla jsem se k Araell a vzala jsem jí krabičku z ruky. Zaklapla jsem víko a zamčela jsem ji. „Nebude vadit, když si je ponechám u sebe jako doposud," dokončila jsem a s tím jsem opustila Araellinu kajutu.

Noc značně pokročila, ale já jsem stále ani na chvíli nezamhouřila oči. Z nějakého důvodu jsem nebyla vůbec unavená a ikdybych se sebevíc snažila, neusnula bych. Vrátila jsem se zpátky na palubu a tak jako předtím jsem se posadila na čelen.
Po nějaké době se na noční obloze objevily tmavé mraky a zakryly zářící hvězdy. Zvedl se vítr a začalo pršet. Natáhla jsem ruku před sebe a sledovala jsem, jak mi do dlaně dopadají velké dešťové kapky.
Vlnky narážející do trupu lodi se začaly měnit ve vlny, které postupně čím dál víc nabíraly na síle. Galeona se nebezpečně naklonila na jednu stranu a pak na druhou. Usoudila jsem, že bych měla z čelenu slézt dřív, než mě nějaká vlna smete na dno oceánu. Zvedla jsem se na nohy a vydala jsem se po čelenu zpátky na palubu. Jenže jsem neušla ani dva kroky a do mých nohou udeřila vlna a smetla mě dolů. Jako bych to neřekla. Zaúpěla jsem. Už zase! Už zase mi nohy visely ve vzduchu a od pádu mě dělilo jen to, že jsem se nějakým zázrakem stihla rukama zachytit čelenu. Já mám na tohle fakt štěstí.
S povzdechem jsem se vyhoupla zpátky nahoru. Na palubě pobíhali námořníci a spolu s kapitánem u kormidla se snažili, abychom neskončili na dně oceánu.
Z deště se stal přímo liják. Bylo vidět jenom stěží. Galeona se nákláněla ze strany na stranu stále víc a víc. Byla jsem ráda, že netrpím mořskou nemocí. Jinak bych asi vyvrátila všechny vnitřnosti. Přes galeonu se převalila vlna a smetla několik námořníků na palubu. K tomu všemu se v mracích nad námi zablesklo a po pár vteřinách se ozval hrom. To tu ještě chybělo. Fakt.
Galeona se naklonila napravo. Mě na mokrém dřevě podklouzly nohy a sjela jsem po palubě. Tvrdě jsem narazila do zábradlí. Galeona se naklonila na druhou stranu a přes nás se převalila další obrovská vlna. Do toho se nad námi znovu zablýsklo a následně zahřmělo. 
Jen co jsem se postavila na nohy, do mě nečekaně udeřila obrovská vlna a znovu mě narazila na zábradlí. Tantokrát jsem se o něj ale nezastavila. Vlna byla tak silná, že jsem přepadla přes zábradlí a už jsem polykala slanou vodu. Jen co se má hlava dostala nad hladinu, zalapala jsem po dechu a než jsem stihla udělat cokoli jiného, pohltila mě další vlna a ponořila mě pod hladinu. Nemohla jsem se soustředit na nic jiného, než na to, abych se neutopila. Každou vteřinou se mnou oceán zmítal ze strany na stranu. Pohrával si se mnou jako s loutkou.
Přes mou hlavu se přelila další vlna. Nadechla jsem se ve špatnou chvíli, takže místo vzduchu jsem se nadechla vody. Okamžitě jsem začala kašlat.
Nevěděla jsem, jak dlouho už se tu snažím zůstat naživu. Jak dlouho vdechuju místo vzduchu vodu. Věděla jsem ale, že už to dlouho nevydržím. Ruce a nohy mě bolely od šlapání vody, jak jsem se snažila zůstat nad hladinou. Plíce mě pálily od vdechování slané vody. Mé tělo už tento boj začínalo pomalu ale jistě vzdávat.
Končetiny mi ochably. Víčka mi ztěžkla. Chtělo se mi spát. Tak moc se mi chtělo spát.
Přese mne se převalila další vlna a ponořila mě pod hladinu. Už jsem nevyplavala. Klesala jsem ke dnu oceánu. A mě pohlcovala vábivá temnota.
Poslední, co jsem zaregistrovala, než jsem se úplně ponořila do připravené  náruče temnoty, byly dvě silné paže, jenž se obmotaly kolem mého ochablého těla.