Skryta pod kápí

Prázdnota

Široce jsem rozevřela oči. Cítila jsem, že se mé zorničky zvětšily na minimálně dvojnásobnou velikost a pak se zase zmenšily. Pomalu jsem spustila ruce z mých uší. Narovnala jsem se a opřela jsem se o něco za mnou.
Každý můj pohyb na mě působil, jako bych se nacházela na dně hlubokého oceánu, kde na mě působil obrovský tlak ze všech stran, a snažila se chodit.
,,Daphne?" 
Někdo na mě mluvil... Cože? Mluvil na mě někdo? Kdy? Kde to jsem? Co tu dělám? Jak jsem se sem dostala? ...
,,Daphne."
Někdo na mě mluvil... nebo ne? Nevím... Jsem zmatená... 
,,Daphne!"
Trhla jsem sebou. Nacházela jsem se v paláci uvnitř salonku. Seděla jsem na zemi na koberci. Zády jsem se opírala o modré křeslo. Přede mnou stáli Araell s Damienem a královnou.
,,Jsem Lith," řekla jsem ploše po chvíli, čímž jsem přerušila napjaté ticho.
,,Cože?"
,,Jsem Lith," zopakovala jsem.
,„Co se děje, Daphne?" zeptala se královna jemně.
Pevně jsem stiskla rty. Jako bych mluvila do větru. I ten by mi rozuměl víc.
Zapřela jsem se rukama o zem a pomalu jsem vstala. Připadalo mi, jako bych měla tělo s olova. Každý pohyb se stával těžkým učinit. Přesto jsem pokračovala a na elfy stojících přede mnou jsem upřela ledový pohled.
,,Daphne," vyplivla jsem ono jméno s nechutí, ,,zemřela před padesáti lety. Jmenuji se Lith." 
Nenechala jsem nikoho ani promluvit a bez jediného dalšího slova jsem rázným krokem přešla ke dveřím salónku, které jsem prudkým pohybem otevřela, a za doprovodu zmatených... a ustaraných pohledů elfů jsem opustila palác.
Na druhém konci mostu se v davu elfů stále nesla nadšená nálada. Jakmile mě však uviděli vyjít z paláce samotnou bez doprovodu ostatních elfů, umlkli a nechápavě mě sledovali, jak se k nim pomalu blížím. Neodvážili se ani muknout, když jsem k nim konečně došla. Jen se tiše rozestoupili, aby vytvořili uličku a já mezi nimi tak mohla projít.
Nevšímala jsem si jich. Nevšímala jsem si ničeho. Jen jsem šla. Netušila jsem, kam jsem měla namířeno, když jsem se vydala skrz město. Jediné, co jsem věděla bylo, že jsem chtěla být někde sama v klidu a tichu, nejlépe tam, kde mě nikdo nenajde - i když jsem věděla, že v této zemi to bylo téměř nemožné. Jedině, že bych se během pěti minut naučila ovládat údajnou Dranixovu schopnost skrýt se před vším a všemi.
Zastavila jsem se až kdesi uprostřed lesa, daleko od města. Zavřela jsem oči a zaposlouchala se do zvuků kolem. Šustění listů, zpěv ptáků a šumění vody se mísili a vytvářeli nádherou symfonii přírody. 
Zarazila jsem se, když jsem si uvědomila, že slyším téct vodu, avšak až doteď jsem si byla téměř na sto procent jistá, že jsem cestou sem kolem žádné řeky neprocházela. Otevřela jsem oči a pomalu jsem se vydala ke zdroji onoho zvuku. Když jsem však šla již hodnou chvíli a ona voda byla stále v nedohledu, zmateně jsem se zastavila. Že by se mi to jenom zdálo? Zatřásla jsem hlavou, ale onen zvuk tekoucí vody stále přetrvával. Nakonec jsem se jen uchechtla nad sebe samou a pokračovala jsem dál po zvuku. Stále jsem úplně nebyla schopna pobrat, že jsem nyní již více nebyla pouhý obyčejný člověk, ale Dranix, který má mnohonásobně vyvinutější smysly.
Po dalších několika minutách chůze jsem konečně zahlédla část vodní hladiny. Prosmýkla jsem se mezi stromy a seběhla jsem ze svahu na skálu vyčnívající na jeho úpatí. Přede mnou se rozprostřela nádherná scenerie malého jezírka nacházejícího se pár metrů pode mnou, do kterého přitékala voda z nedalekého, ne tak velkého vodopádu, ohraničeného skalami a kameny pokrytými nejrůznějšími mechy, lišejníky a kapradím.
Vydechla jsem úžasem. Jako omámená jsem přistoupila blíže k okraji balvanu a kochala se přírodou, jež se kolem mě rozprostírala. Když jsem se však chtěla přiblížit ještě o kousek, uklouzla jsem a začala se řítit ze skály do jezírka. Na poslední chvíli jsem se stihla chytit kořene nějakého stromu opodál, ale k mému neštěstí byl suchý. Nebude trvat dlouho a utrhne se. Pokusila jsem se rukama vytáhnout, kořen ale pod mou vahou zapraskal a nalomil se.
„Do prkenný ohrady, už zase!" zanadávala jsem. Proč jen mám vždycky takové štěstí? Nebo lépe řečeno, proč jsem tak neschopná udržet se nohama na pevné zemi?
Zbývalo mi jen pár vteřin, než se kořen utrhne úplně a já se zřítím dolů. Nohama jsem se snažila najít nějakou oporu a pohledem jsem hledala něco, za co jiného bych se mohla chytit, nenašla jsem však nic. Tento kousek skály byl až příliš holý a dál jsem neměla šanci dosáhnout. Kořen opět zapraskal. Na poslední chvíli jsem se podívala, jestli pode mnou nejsou kameny, o které bych si roztříštila lebku. Než jsem však stihla cokoli zaznamenat, kořen se pod mou vahou utrhl úplně. Mohla jsem jen doufat, že pode mnou nic není. Stihla jsem ještě vyřknout peprnou nadávku, než se nade mnou uzavřela hladina jezírka.
Neviděla jsem nic. Všude kolem mě byla pouhá tma. Nedokázala jsem určit, kde bylo nahoře a kde dole, nějakým zázrakem se mi však povedlo dostat se nad hladinu a doplavat ke břehu. Vykašlala jsem vodu, kterou se mi povedlo vdechnout, a položila jsem se zády na studenou zem. Vyčerpaně jsem zavřela oči a jen jsem naslouchala okolním zvukům. Nebyla jsem schopná udělat něco víc. 
...
,,...co myslíš?"
...
,,Bylo to zvláštní."
...
„Nevím."
...
,,Viděl ji někdo?"
...
,,Kam se jen mohla podít?"
...
,,Prohledali jsme už snad každý kout."
...
,,Nikde není."
...
,,Nemůžeme ji najít."
...
,,Co když se jí něco stalo?"
...
,,Jsi naše poslední naděje. Musíš ji najít. Nemůžeme - nesmíme - ji znovu ztratit."
...
Doléhaly ke mně hlasy. Ze začátku zmatené, poté ustarané až zoufalé. Měla jsem takový pocit, že se to týkalo mě, bylo mi to však jedno. Byla jsem mokrá, vyčerpaná, ale ze všeho především jsem chtěla ticho a klid a odmítala jsem se zaobírat čímkoliv jiným.

,,Budeš tam stát ještě dlouho?" prohodila jsem se stále zavřenýma očima, aniž bych se obtěžovala jinak zvlášť pohnout.
Ticho.
Pak se ze stínů stromů odlepila něčí postava, bez jediného zvuku přistoupila ke mně a posadila se. 
,,Rozhodla ses koupat?" zeptal se mě s úšklebkem. 
,,Můžeš si to taky zkusit, jestli chceš," opáčila jsem. 
Uchechtl se. Nic jiného neřekl, jen tak vedle mě seděl. Čekal, až začnu mluvit sama.
Původně jsem neměla v plánu mu cokoli říct. Neměla jsem v plánu cokoli komukoli říct. Nebyla jsem typ člověka, který by se svěřoval. Většinou jsem si všechno nechávala pro sebe. Tentokrát to ale bylo jiné. A moc se mi to nelíbilo. Něco uvnitř mě se mu chtělo svěřit. Něco uvnitř mě mu chtělo říct úplně všechno. Od začátku do konce. Všechno. Zároveň jsem mu však nechtěla říct absolutně nic. Nechápala jsem ten pocit potřeby se někomu svěřit. Nechápala jsem ten pocit potřeby se svěřit jemu. Nedokázala jsem jej však zcela ignorovat.
,,Víš," začala jsem tiše po chvíli, ,,najednou to všechno dává smysl. Všechno. Vše, u čeho jsem měla pouhé prázdno s obrovskými otazníky, je nyní vyplněno odpověďmi."
Odmlčela jsem se. Jen tak jsem projížděla svými vzpomínkami a nechávala jsem své myšlenky proudit sem a tam. 
Uchechtla jsem se.
,,Má hlava musela být hodně porouchaná. Nejen, že jsem si nic nepamatovala. Dokonce jsem až do teď nedokázala rozpoznávat plynoucí roky. Dokážeš to pochopit?" odfrkla jsem si. ,,Uplynulo padesát let a já měla za to, že uplynulo sotva něco málo přes dvacet... A pak najednou, z ničeho nic, jako jediným lusknutím prstu jsem se z malého dítěte, které neumí počítat, proměnila v někoho, kdo umí. A jako by to nebylo málo, dokázala bych ti nyní s přesností na týdny - možná i dny - říct, kde jsem kdy jak dlouho byla. Toť ironie, co?"
Otevřela jsem oči a posadila se.
,,Na druhou stranu, kdo by se tomu divil, že jsem po tom všem nedokázala být úplně v pořádku. Spíš by bylo divné, kdybych byla v pořádku."
„Jsi teď v pořádku?" zeptal se mě opatrně Damien, i když nejspíš moc dobře věděl, že být v pořádku se o mě zrovna dvakrát říct momentálně nedalo.
Obrátila jsem na něj svůj pohled a naklonila jsem hlavu na stranu.
„Myslíš si, že jsem v pořádku?" Zbytečná otázka. „Nevím... Můžu být vůbec v pořádku?" Uchechtla jsem se. „Nejspíš ne. Kdo by taky byl... Nevím. Měla bych cítit smutek, zlost, bolest, nenávist... Něco. Cokoli... Ne? Necítím ale nic. Nic. Cítím se prázdně. Jako by se všechny mé pocity spakovaly a odešly kamsi, kde je nikdy nebudu schopna najít."
Opět jsem se odmlčela. Chvíli jsem jen tiše pozorovala Damiena, poté jsem si založila ruce za hlavu a položila jsem se zpátky na zem. Svůj pohled jsem upřela na blankytně modrou oblohu nade mnou posetou malými nadýchanými bílými obláčky.
Pomalu jsem vydechla.
,,Vím, na co se mě chceš zeptat. Vím, co chceš vědět. Pro začátek ti ale bude muset stačit jenom to, že po tom, co jsem před devadesáti pěti lety vypadla z věže, mě unesli černí mágové. Odnesli mě do nějaké pevnosti - neptej se mě jaké, nemám nejmenší tušení. Tam mě drželi čtyřicet pět let. Pak se mi povedlo se osvobodit a utéct. Po tomhle si už jen pamatuji, jak mě našel Merlin a vzal mě k sobě. Co bylo mezi tím a jak jsem ztratila úplně všechny své vzpomínky, si nepamatuji. Od té doby jsem se cvičila a cestovala a když Merlin zemřel, vstoupila jsem do služeb krále Eliorila Sheneraetha. Po útoku černých mágů na Cerille jsem se vydala na svou poslední misi v Eliorilově jménu a od tud už to znáš... No nic," posadila jsem se, protáhla se a následně se vytáhla na nohy. 
Damien na mě upřel své stříbrné oči a tázavě pozvedl obočí. 
,,Myslela jsem, že jsi mě šel najít, abys mě odvedl zpátky do města?" odpověděla jsem na jeho nevyřčenou otázku.
Ticho. 
,,Tak jdeme," zatáhla jsem ho za ruku, když se stále nehnul a jen na mě beze slova zíral.
,,Musíme přece všem ukázat, že jsem ještě nezemřela," dodala jsem s úšklebkem.