Skryta pod kápí

Knihovna

Odložila jsem knihu na stoleček vedle sebe a zadívala se na slunce. Neměla jsem nejmenší tušení o čem nebo o kom by se v ní mohlo psát. Znám spoustu nadpřirozených bytostí, ale žádná z nich se neshoduje s tím v knize.
Jak jsem tak přemýšlela, periferně jsem zaznamenala něčí pohyb.
Nebyl z paláce, na to se pohyboval příliš tiše. Příliš ostražitě. Příliš nebezpečně. Aniž bych si to uvědomila, stoupla jsem si, vytáhla jsem z pouzdra jednu z vrhacích dýk a hodila ji po přibližující se osobě. Dýka se ale od něčeho odrazila a spadla na zem.
„Čekal jsem milejší přivítání, ale co už."
Trhla jsem s sebou. Ten hlas jsem poznávala. Byl stejný, jako v mém snu nebo vizi nebo co to bylo, ale stále jsem si ho nedokázala přiřadit k žádné osobě.
Neznámý se zasmál a stáhl si kápi. Odhalil tak své krátké kaštanové vlasy, ostře řezanou tvář a smaragdově zelené oči. „Nepoznáváš mě, Lith?"
Zalapala jsem po dechu. „Raymonde!" Rozběhla jsem se k němu a padla mu kolem krku. „Co-? Jak-? Co-?" nemohla jsem ze sebe dostat jedinou srozumitelnou větu.
Rozesmál se. „Taky tě rád vidím. Než mě ale zahrneš otázkami, mám na tebe taky otázku. Nejdřív si ale, prosím, sedni." Kývl k lavičkám v altánku. „Dobře" souhlasila jsem opatrně. Jeho tón hlasu se mi zrovna moc nezamlouval. Sedla jsem si na své místo a Ray si sedl naproti mě. Přímo z něj čišela nervozita. Bylo na něm vidět, že se snaží zůstat v klidu.
„Zatraceně, jak to, že žiješ?!"
No, moc mu to nešlo.
Nechápavě jsem se na něj podívala. „Chceš, abych byla mrtvá?" „Ne!" Vyhrkl a zavrtěl hlavou. „Ne. Já jen že ta dýka....." Natáhl se přes stolek a dotkl se místa, kam se mi dýka zabodla. „Nechápu to. Měla bys být mrtvá." „Jo." souhlasila jsem. „Taky to nechápu. Netrap se tím." „Já jen..." Provinile sklonil hlavu. „To já jsem tu dýku hodil." „Já vím." Překvapeně se na mě podíval. „Jak?" „Před pár hodinami jsem měla sen, vizi nebo co to bylo, to je jedno. Mluvil jsi s někým v nějaké místnosti. Já byla hned ve vedlejší. Slyšela jsem vás." „Aha. Tos byla ty? Když nad tím tak přemýšlím, někde hluboko jsem tušil, že jsi to ty, ale po tak dlouhé době, co jsme se neviděli, jsem tě v tu chvíli nepoznal. Došlo mi to až když bylo pozdě.
Jinak, myslím, že to nebyl ani sen ani vize, ale přemístění.
Měl jsem totiž dvě dýky. Jednu s jedem a druhou na přemístění." Zamračila jsem se. Jak může být dýka na přemístění?
„Možná se ta přemisťovací dýka dotkla té s jedem," pokračoval, „takže na ni přenesla část svého účinku. Malou, ale stačila."
V jeho tváři se objevil ztrápený výraz.
„Přísahám, že jsem nemířil na Dowa. Mířil jsem na Vyššího -na toho, se kterým jsem potom mluvil v té místnosti. Na poslední chvíli do mě ale někdo strčil a dýka tak změnila směr z Vyššího na Dowa. A najednou jsi se tam objevila ty a dýka zasáhla tebe." Ta bolest v jeho hlase se nedala přeslechnout. Natáhla jsem se k němu a konejšivě mu stiskla rameno. „Netrap se tím" zopakovala jsem. „Žiju? Žiju. Tak to nech plavat."
„Ale jak je to možné? Za jedno, byl to přimý zásah do srdce-" „Nebyl" vyvedla jsem ho z omylu. „Sice chybělo jen pár vlásků, ale nebyl" zakroutil hlavou. „Ty jsi neskutečná. Ale stejně, ta dýka byla napuštěná jedem, který měl zabít Vyššího, čili normální člověk by byl do pár sekund mrtvý. Záleží na jedinci, ale zatím to nikdo-až na tebe-nepřežil déle. A za třetí, ta dýka podle všeho obsahovala portovací kouzlo. Navíc setsakramentsky silné. Je velice těžké ho zlomit a zůstat na místě kde jsi byla, než jsi se začala přemisťovat. Ikdyž je ve velmi malém množství. Když se o to někdo -kdokoli- pokusil, zažil příšerná muka nebo rovnou přišel o život. Takže opravdu nechápu, jak jsi to všechno vůbec dokázala přežít.
Jo, a mimochodem, málem jsi mi tam prořízla krk, kdybych se neportoval" vytkl mi na oko. Rozhodila jsem rukama. „Omlouvat se nebudu." Rozesmál se. „To by mě ani nenapadlo."
„Můžu se teď ptát já?" zeptala jsem se. „Ano?" pobídl mě.
„1. otázka: Jak může být dýka na přemístění?"
„Je to normální portovací kouzlo. Jen bylo zakompozováno do dýky. Když se ale dýka dotkne kůže, rozplyne se po celém těle a za určitou dobu přenese dotyčného na určité místo, nebo na místo, kde se zrovna nachází ten, co dýku hodil."
„Aha. Chápu." „2. otázka zní?" zeptal se. „Co tu děláš?" „Pozoruju okolí." Povytáhla jsem obočí. „Proč?" „Bojím se, že ten útok černých mágů nebyl ani zdaleka poslední." „Proč si to myslíš?" podivila jsem se. Podíval se na všechny strany, aby se ujistil, že nás nikdo nesleduje. Pro jistotu se ke mně více naklonil a ztišil hlas. „Něco-nebo někoho-hledají. Nevím co. Neměl jsem u nich tak vysoké postavení, abych zjistil víc. Chtějí to ale za každou cenu získat. A ať už je to cokoli, má to nesdělitelnou cenu a obrovskou moc." „Ale proč útočí na nás?" nechápala jsem. „Jasně, asi je to dost nebezpečná zbraň, ale proč zrovna na nás?" „Černí mágové si myslí, že to vlastní Dow." Ou. „Proto po něm šli" odtušila jsem. „Aby jim řekl, kde to je" Ray přikývl.
„A nemáš alespoň malinké tušení, co by to mohlo být?" zeptala jsem se ho. Zkroušeně zavrtěl hlavou.
„Opravdu ne? Když jsi byl u nich, nezaslechl jsi náhodou něco?" Začal znovu vrtět hlavou, ale najednou strnul v pohybu. „Něco možná jo." „Ano?" pobídla jsem ho. „Jednou" začal, „jsem zaslehl opilého Vyššího, jak něco mumlá o Dranixovi...." Zamračila jsem se. „Dranix? O tom jsem nikdy neslyšela." Raymond pokývl hlavou. „Já taky ne. Myslíš, že bys mohla zkusit něco najít v knihovně?" Kývla jsem. „Zkusím to." Pochybuju ale, že něco takového Dow vlastní. Nebo o tom alespoň neví.
„Už půjdu" oznámil Ray. Vstal a objal mě. „Dávej na sebe pozor Lith. A na Dowa taky" dodal. „Sice se dokáže ubránit sám, o tom žádný pochyb, ale nějaká ta záloha přece jen neuškodí." Ušklíbla jsem se. O tom bych něco věděla. „Opatruj se" zašeptala jsem. Usmál se. „Neboj, budu. Brzy se zase uvidíme. Dám ti vědět, kdy a kde." Rozloučil se a zmizel stejně, jako se objevil.