Skryta pod kápí

Výcvik

Probudilo mě rytmické bušení na dveře. Zamručela jsem a ještě napůl spící jsem se pomalu vydala ke dveřím. Otevřela jsem dveře a opřela jsem se o jejich rám. Promnula jsem si oči.
,,Co tu děláš tak brzy?" zabrblala jsem na Sharrowa. ,,Slunce vyjde," letmo jsem se podívala na oblohu, „nejdřív za hodinu. Nejdřív," zdůraznila jsem. ,,Za pět minut tě čekám dole, tak sebou hoď," řekl jen a vydal se po schodech zase zpátky dolů.
Zabouchla jsem za ním dveře, přičemž jsem si neodpustila nadávky na jeho osobu. Došla jsem ke dveřím koupelny, kterých jsem si včera z nějakého důvodu nevšimla. Pustila jsem vodu z kohoutku a opláchla jsem si obličej. Nechápala jsem, jak to vlastně fungovalo - jak se sem přiváděla a odváděla voda, ještě k tomu jak studená tak teplá, ale když to fungovalo, tak proč ne? Rozhodně jsem si nemínila stěžovat.
 Vlasy jsem si stáhla do pevného uzlu a vydala jsem se dolů za Sharrowem. Opíral se o kmen stromu. Platinové vlasy měl rozcuchané větrem a na sobě měl volnou černou košili a khaki kalhoty.
,,Tak. Můžeme?" upozornila jsem na sebe. Sharrow ke mně vzhlédl. Přejel mě pohledem a pak se beze slova vydal kamsi lesem.
,,Kam to jdeme?" zavolala jsem na něj. Odpovědi jsem se nedočkala. ,,Mohl bys mi prosím vrátit mou brašnu? Mám v ní věci, které nutně potřebuju," pokračovala jsem. Neodpověděl. ,,Můžu ti říkat Damiene?" Dostalo se mi jen strohého: ,,Ne." Tak nic. Aspoň jsem to zkusila.
Po nějaké době jsme došli na menší palouk. Zhruba uprostřed se nacházel velký balvan a o kus dál se mezi stromy tyčila skála. ,,Už jsi někdy v ruce držela luk?" zeptal se mě Sharrow. Odfrkla jsem si. ,,Samozřejmě." ,,Fajn." Přešel k balvanu a vzal do ruky dlouhý zdobený - přesto jednoduchý - luk, který byl o něj opřený, a toulec s dvěma tucty šípů. Z toulce vytáhl jeden šíp a vystřelil na strom asi třicet metrů od nás. Šíp se hladce zabodl do kůry stromu.
,,Teď ty," řekl a podal mi luk. S povzdechem jsem ho přijala. Byl těžší, než na který jsem byla zvyklá. A taky jinak tvarovaný. Myslela jsem si, že by to nemuselo představovat až tak velký problém, ale když jsem založila šíp, natáhla tětivu a následně šíp vypustila, ani ke stromu nedoletěl a zabodl se několik metrů před ním. A pak klesl na zem. Tak to bude velký problém.
Sharrow vedle mě zaúpěl. ,,Tak na tohle bude potřeba minimálně století. Jsi si jistá, že jsi luk držela v tomto životě?" Probodla jsem ho pohledem. On mě ale ignoroval. ,,Znovu. A snaž se trochu." Jak moc jsem litovala, že ho nemůžu zakopat opravdu hluboko pod zem!

Už jsme tu byli přes dvě hodiny a tomu zpropadenému stromu jsem se nepřiblížila ani o píď. Myslela jsem si, že si prostě musím jen zvyknout, ale ať jsem se snažila, jak jsem se snažila, vždy se šíp zabořil buď do stejné úrovně jako ten první, a nebo byl od stromu ještě dál.
Sharrow si ze mě zoufalstvím už skoro vytrhával vlasy. A má trpělivost taky nebyla bezedná, když po každém šípu, který se netrefil do terče - takže úplně každém, mě zasypával pichlavými poznámkami.
Když se již snad po milionté šíp zabodl do země a Sharrow se nadechoval k další pichlavé poznámce, všimla jsem si, že se k nám blíží Araell. Sklonila jsem luk.
„Konečně jsem vás našla! Hledala jsem vás všude možně!" postěžovala si, jakmile k nám došla.
„Jak dlouho už tu jste?" zeptala se a pohledem přejela Sharrowův šíp zabodnutý v kůře stromu a další necelé dva tucty zabodnuté v zemi.
„Teď je to přesně dvě hodiny dvacet čtyři minut a padesát pět sekund," odvětila jsem jí bezvýrazným tónem. Zvláštně se na mě podívala. „No co?" rozhodila jsem rukama. „Počítám každou vteřinu, kterou musím trávit tady s tím," poukázala jsem na Sharrowa. Araell se rozesmála, ale pak jí zničehonic smích zamrzl na rtech. Její pohled sklouzl na luk, o který jsem se lehce opírala.
„Zbláznil ses?! To jsi jí musel dát zrovna tenhle luk?!" obořila se na Sharrowa. Nechápala jsem, proč tak vyjela. Jasně, záda mě bolela snad jako nikdy, ale nepřipadalo mi to jako něco, kvůli čemu by se měla Araell rozčilovat. „I ti nejlepší z nás s ním mívají problém!" pokračovala rozohněně. Nebyla jsem si jistá, čím se tento luk tolik lišil od ostatních elfských, ale aspoň mi to, že nejsem jediná, kdo s ním nedokáže střílet, trochu pozvedlo náladu. Ikdyž jsem na druhou stranu nechápala, proč mě s ním tedy Sharrow nutil střílet.
Sharrow v naprostém klidu stál se založenýma rukama a jen nad ní povytáhl obočí. ,,Její výcvik mám na starost já, takže já budu rozhodovat, s čím bude trénovat. A já jsem rozhodl, že bude trénovat s tímto lukem. Takže se mi do toho laskavě nepleť, ano?"
Araell si založila ruce na prsou a nasupeně se na něj podívala. Já jsem kmitala pohledem z jednoho na druhého. Původně jsem k tomu chtěla taky něco říct, přece jen se to týká i mně, ale nakonec jsem se rozhodla být radši zticha.
Nějakou dobu si navzájem bez mrknutí hleděli do očí a vyčkávali, kdo dřív uhne. Nakonec to byla Araell. Povzdechla si a spustila ruce dolů. ,,Fajn. Ale to neznamená, že se mi to líbí."
,,Proč jsi nás hledala?" zeptal se jí Sharrow, přičemž zároveň navedl hovor jinam. ,,Přišla ses jen dívat, jak je Lith marná, nebo jsi tu z jiného důvodu?" Probodla jsem ho pohledem, ale pak jsem se zaměřila na Araell, protože mě to taky zajímalo. ,,Kdyby jsi jí dal jiný luk, vsadím se, že by se trefila do terče levou zadní," bránila mě. Sharrow se ušklíbl. ,,Ale ano," pokračovala, ,,jsem tu kvůli něčemu jinému. Královna tě chce vidět," promluvila už ke mně. ,,Proč?" zajímalo mě. ,,Kvůli Dranixovi. Chce vědět, co všechno víš." Ou. ,,Měla bych jít teď?" Zavrtěla hlavou. ,,Ne. Máš přijít, jakmile s Sharrowem skončíte." V duchu jsem zaúpěla. To do té doby umřu. „Kdy ji hodláš propustit?" obrátila se zpátky na Sharrowa. Pokrčil rameny. Araell protočila oči vsloup. „Fajn. Budu vás čekat u mostu dvě hodiny před soumrakem," oznámila a s tím se vytratila.
„Měla bych začít znovu střílet?" zeptala jsem se Sharrowa lehce unaveným tónem. Přejel mě pohledem od shora dolů a pak zavrtěl hlavou. „Ne. Myslím, že pro dnešek přejdeme k něčemu jinému. Nemám nejmenší chuť se dál dívat na to, jak se neumíš trefit do terče." Prošpikovala jsem ho pohledem a dusila jsem v sobě peprné nadávky směřující na jeho osobu.
Obešel balvan a vrátil se s dvěma dlouhými jednoručními meči. Jeden mi podal a převzal si ode mě luk, který následně položil na balvan.
,,Neměli bychom spíš trénovat s dřevěnými meči?" neodpustila jsem si pichlavou poznámku. ,,Takhle mě zabiješ dřív, než stihnu vůbec meč zdvihnout." S tím už jsem si ale nedělala takovou legraci. Byla jsem si jistá, že kdyby opravdu chtěl, dokázal by mě zabít ještě dřív, než bych stihla byť jen mrknout, ale rozhodně jsem to nehodlala přiznat nahlas.
,,Alespoň se budeš muset víc snažit," řekl jen a dřív než jsem se nadála, nad mou hlavou proletěl Sharrowův meč. Děkovala jsem bohům, za své rychlé reflexy. Upřímně, děsila jsem se toho, co by se stalo, kdybych nestihla uhnout včas.
Sharrow mě začal zasypávat ranami, kterým jsem se jen ztěží vyhýbala. Sem tam nějakou jsem sice dokázala zablokovat nebo odklonit, ale po většinu času jsem prostě jen uhýbala a snažila se schytat co nejméně ran.
Na zemi jsem skončila již tolikrát, že bylo zbytečné to počítat. Vždy mě ale Sharrow donutil vstát a pokračovat dál.
Má energie mě pomalu opouštěla. Pod úderem Sharrowova meče se mi podlomily nohy a skácela jsem se na zem. Jako již tolikrát předtím. Můj meč dopadl těsně vedle mě.
Zavřela jsem oči. Těžce jsem oddechovala. Po celém těle jsem měla několik ran, ze kterých mi pomalu stékala krev. Naštěstí nebyly dost hluboké na to, abych vykrvácela.  Připadala jsem si však příšerně slabá. Nějakou dobu jsem jen tak ležela. Pokusila jsem se zvednout, ale jakmile jsem se zapřela rukama, podlomily se mi a dopadla jsem zpátky na zem.
Sharrow stojící nade mnou si povzdechl. Chytil mě pod pažemi a vytáhl mě na nohy. Když si byl jistý, že neskončím zase na zemi, pustil mě.
„Myslím, že pro dnešek končíme," promluvil. ,,Za chvíli bychom se stejně měli sejít s Araell. Běž se umýt a pak přijď k mostu,"  přikázal mi. Ze země sebral můj meč a odešel z palouku. Já jsem tam ještě nějakou dobu stála a snažila se dát do kupy. Pak jsem zmoženě zamířila ke svému domku.
Jak jsem procházela městem, cítila jsem na sobě pohledy elfů. Dívala jsem se do země a snažila jsem se je ignorovat. Měla jsem pocit, že každou chvílí odpadnu. Ten pocit se ještě umocnil, když jsem začala stoupat do schodů. S námahou jsem došla až ke dveřím a otevřela jsem je. První, čeho jsem si všimla, byla má brašna ledabyle položená na posteli. Zarazila jsem se. Ale pak jsem nad tím jen pokrčila rameny a zamířila jsem rovnou do koupelny.
Podívala jsem se na sebe do zrcadla. Na lícní kosti se mi táhl dlouhý šrám, ze kterého stékal tenký čurúček krve. Ani jsem si nevšimla, kdy mě tam Sharrow sekl. Na čele jsem měla další šrám, který byl ale již pokryt sraženou krví a dál nekrvácel. Vlasy jsem měla rozházené do všech stran a uzel držel pohromadě jen silou vůle. Divila jsem se, že se mi nerozpadl už dávno. Bílá košile již více nebyla bílá. Na mnoha místech byla rozřízlá a potřísněná mou krví. Kalhoty na tom byly jen o trochu lépe. Byl na mě opravdu strašný pohled.
Otočila jsem kohoutkem omyvadla a nechala jsem volně téct studenou vodu.
Smyla jsem ze sebe krev a převlékla jsem se do nových černých kalhot a tmavě zelené košile. Uzel jsem si rozpustila a nechala jsem své vlasy volně splývat přes ramena. Ani jsem se je nenamáhala rozčesat.
Povzdechla jsem si a vydala jsem se k mostu. Sharrow s Araell už tam stáli a čekali na mě. Jakmile mě Araell spatřila, zalapala po dechu. „To jsi ji musel tak zřídit?!" vyjekla na Sharrowa. „Jen se na ni podívej!" Unaveně jsem si promnula obličej. „To nic," snažila jsem se ji uklidnit. „Zažila jsem horší." Už chtěla něco namítnout, ale přerušila jsem ji. „Prosím. Můžeme už jít? Chci to mít co nejdříve za sebou."
Přejela mě pohledem od shora dolů a pak pomalu přikývla.
Vydali jsme se po bílém mramorovém mostě ke zlatému paláci. Palác měl mnoho věží a věžiček, jež se tyčily do výšky. Velká skleněná okna odrážela paprsky pomalu zacházejícího slunce. Jezero kolem se nádherně třpytilo.
Jakmile jsme došli k obrovským zdobeným dveřím, okamžitě se otevřely. Následovala jsem Sharrowa s Araell předsálím k jedněm vyřezávaným dveřím napravo od těch do obrovského sálu. Sharrow je otevřel a vstoupil dovnitř. Já s Araell jsme ho následovaly.
Vešli jsme do nějakého salónku. Zdi byly natřeny bílou barvou s nádechem do šeda. Kolem tmavého krbu, ve kterém praskal oheň, bylo rozestavěno pět tmavě modrých křesel s kulatým skleněným stolkem.
V křesle přímo naproti krbu seděla královna v dlouhých krémových šatech velmi podobných těm, jež měla na sobě předchozí den. Sharrow s Araell se bez vyzvání rovnou posadili do dvou ze zbylých čtyř křesel, každý po boku královny. Já jsem zůstala stát u dveří. Královna se na mě mile podívala a rukou mi pokynula, abych se posadila. Mlčky jsem si sedla do křesla vedle Araell.
,,Víš, proč tu jsi?" zeptala se mě královna. Pomalu jsem přikývla. Královna už nic dalšího neřekla. Čekala, až začnu mluvit. Pod tíhou tří párů elfských bystrých očí jsem měla nutkání se ošít. Litovala jsem, že na sobě nemám kápi. Poskytovala mi jakýsi pocit bezpečí, který mi nyní tak vehementně scházel. Ale kdybych ji opět začala nosit, působilo by to divně. Navíc bych tu s kápí působila jako pěst na oko, o což jsem ani v nejmenším nestála.
„O Dranixovi toho moc nevím," začala jsem pomalu. „Vím jen to, co mi řekla Araell." Pak jsem vzala do ruky tenkou knížku obalenou černou kůží s drakem a fénixem, kterou jsem měla zastrčenou za pásem kalhot. „A jinak mám pouze tady tu knížku. To právě kvůli ní po mně černí mágové tak jdou. Jsou přesvědčení, že je dovede k Dranixovi."
„Kde jsi ji našla?" zajímalo královnu. „Emm... v Thardowynově soukromé knihovně. Nevím, jak k ní přišel, myslím, že ani on sám to nevěděl. A když jsem ji vzala, neměla jsem nejmenší tušení, co za knížku to je." Mykla jsem rameny. Královna se ke mně natáhla a převzala si knížku. Otevřela ji a začala v ní listovat.
„Je to psané v opravdu velice starém jazyce," podivila se. „Už dlouho jsem tak starý jazyk neviděla. Ale mysím, že by to Irenne mohla zvládnout."
Neměla jsem nejmenší tušení, kdo je Irenne, ale to nebylo podstatné. Spíš mě mátlo - a zároveň děsilo, že já jsem to četla, aniž bych si uvědomovala, že je to psáno jiným jazykem.
Rozhodla jsem se o tom však pomlčet. Alespoň prozatím. ,,Myslíš, že je možné, aby je opravdu dovedla k Dranixovi?" zaptala se mě královna a přitom stále listovala stránkami. Pokrčila jsem rameny. ,,Jsou to černí mágové. Možná našli způsob, jak ho pomocí této knížky najít, nebo dokonce ovládnout, ale kdo ví?"
„Dobrá. Po slavnosti se vydáš i s knížkou znovu hledat Dranixe," oznámila královna Araell. ,,Musíme to alespoň zkusit." Araell přikývla. „Měl bych jít já," namítl Sharrow. Královna na něj upřela svůj pronikavý pohled. „Ty máš momentálně na starost výcvik Lith, takže nikam nepůjdeš." Sharrow už chtěl něco dalšího namítnout, ale královna ho přerušila tónem, jenž nepřipouštěl námitky. ,,Vím, že jsi s ní měl zvláštní pouto - neodpírám ti ho, ale zůstaneš tady."
,,Myslím, že by měla knížka zůstat tady," vmísila jsem se do toho opatrně. ,,Dejte ji někam, kde ji nikdo nenajde. Přesvědčila jsem jednoho černého mága, že jsem knihu spálila a její obsah jsem si do jednoho slova zapamatovala. Pak jsem ho sice zabila, ale vsadila bych se o co jen chcete, že předtím stihl poslat zprávu ostatním černým mágům. Když dostanou mě, nic se nestane, ale kdyby do rukou dostali knížku, nechci vědět, co by mohli způsobit. Nejsem si jistá, jestli je vůbec ta knížka s Dranixem nějak spojená mimo to, že se v ní o něm píše, ale radši bych nic neriskovala."
Salónkem zavládlo ticho. Z královniných očí se nedalo nic vyčíst. Nějakou dobu mě jen pozorovala a pak promluvila. ,,Popřemýšlím o tom. Neznám tě, ale něco mi říká, že ti můžu věřit." Zvedla se z křesla. Já s Araell a Sharrowem jsme ji následovali. Královna k nám kývla a poté ladnou chůzí vyšla ze salonku.

Jakmile se na Dormellii snesla noc, zamířila jsem na palouk s velkým balvanem uprostřed. Nade mnou jasně zářil měsíc v úplňku spolu s miliony hvězd. Někde mezi stromy houkala sova, ale jinak tu bylo nádherné ticho. Došla jsem do středu palouku k balvanu. Z ramene jsem sundala svou tašku a položila jsem ji na zem. Otevřela jsem ji a pomalu jsem z ní na trávu vyskládala deset kovových plátků po deseti centimetrech a jednoduchý zhruba patnácti centimetrový zlatý jílec, na kterém byly stejně jako na každém kovovém plátku vyryty malé symboly doplněné jednoduchými ornamenty.
Všechny plátky jsem s jílcem poskládala k sobě. Po kovu se rozlilo zlaté světlo a když jsem poté uchopila jílec a zvedla ho do vzhuchu, držela jsem v ruce dlouhý jednobřitý meč.
Postavila jsem se na nohy. Zkušebně jsem s mečem máchla a pak jsem odstartovala vír otáček, výpadů, seků, manévrů a pomyslných úhybů. V hlavě jsem si přehrávala Sharrowovy pohyby. Zkoumala jsem jeho techniku a snažila jsem se najít jeho slabinu. Místo, které si zapomínal chránit a bylo tak zranitelné. Musela jsem však uznat, že ať už jsem hledala, jak jsem hledala, nic jsem nenašla. Byl opravdu dobrý. Mnohem lepší než s kým jsem se kdy setkala. A to ještě nepoužíval magii.
Čas plynul a já jsem meč vyměnila za luk, který tu Sharrow předtím nechal. Šípy ale byly pryč. Pokrčila jsem nad tím rameny a z brašny jsem vytáhla svůj toulec s dvěma tucty šípů.
Založila jsem šíp, natáhla jsem tětivu a šíp jsem vypustila. Stejně jako před několika hodinami se zabodl několik metrů od stromu. Zaúpěla jsem. Tohle bude ještě dlouhá noc.

Na palouk dopadly první zlatavé paprsky slunce.
Zhluboka jsem se nadechla a s výdechem jsem vypustila šíp. Okamžik na to ho následoval další. Ve vzduchu protl první šíp v půli a následně se zabodl do stromu na jediné prázdné místo mezi zbylými dvěma tucty šípů.
Chtěla jsem se vydat ke stromu pro šípy, ale v tom jsem napravo ode mě mezi stromy zaznamenala pohyb. Instinktivně jsem chtěla sáhnout pro další šíp, ale včas jsem si uvědomila, že všechny mé šípy byly zabodnuty v kůře stromu o zhruba třicet metrů dál. Rychle jsem se sehla ke své brašně, vytáhla jsem z ní vrhací a plynulým pohybem jsem ji hodila po osobě ve stínech. To vše během pouhé jedné vteřiny.
Osoba se pohla a zachytila letící dýku ve vzduchu. Pak vystoupila ze stínů.
,,Ty rozhodně nejsi jen vyslankyně krále Eliorila." Ztichlou krajinou se rozlehl Sharrowův hluboký hlas. Pomalou chůzí došel až ke mně, přičemž ze mně ani na zlomek vteřiny nespustil oči. ,,Včera jsi ten luk stěží dokázala natáhnout. Snažíš se ze mě dělat hlupáka? Co jsi zač?" Mluvil potichu, ale jeho tón skýtal nebezpečný osten.
,,Přišla jsem sem jako vyslankyně krále Eliorila," řekla jsem. ,,To je jediné, co o mě potřebujete vědět. Ale abych ti odpověděla na druhou otázku, ne, nedělala jsem z tebe hlupáka. Ani by mě to nenapadlo. Prostě jsem jen zůstala celou noc vzhůru a trénovala jsem." ,,To ti to mám věřit?" pohrdavě si odfrkl. ,,Mám věřit, že člověk - člověk" zdůraznil, ,,dokáže během pouhých pár hodin rozdělit šíp na dva kusy a ještě k tomu v letu?" Pokrčila jsem rameny. ,,Nemusíš mi to věřit. Ale nelhala jsem. Tobě ani nikomu jinému." Mohla jsem říct, že jsem to uměla ještě dřív, než jsem ho vůbec potkala, ale to by vedlo k dalším otázkám, na které jsem neměla nejmenší chuť odpovídat.
Sharrow mě stále propaloval očima.
,,Trénovat budeme až po poledni," oznámil mi a stejně rychle jako se zde objevil, taky odtud zmizel.