Skryta pod kápí

Skály

Zem pokryla tlustá bílá sněhová přikrývka. Chumelenice se částečně ustálila, ale nepřestala. Sice nás zdržovala, ale zároveň nám poskytovala jistou ochranu, kdyby nás někdo sledoval.
Prodírali jsme se sněhem, který mi nyní byl již do půli lýtek. Zaklela jsem, když jsem šlápla do nějaké díry zakryté sněhem a propadla jsem se do sněhu až po koleno.
Araella se na mně podívala a pozvedla obočí v nevyřčené otázce. Jen jsem mávla rukou a šla jsem dál.
Sharrow šel stále několik metrů před námi a ani jednou se na nás neohlédl.
,,Co se mu stalo?" zeptala jsem se Araelly, aniž bych spustila oči z Sharrowových zad. Araella se na mě zkoumavě podívala a až pak odpověděla: ,,Víš, Dranix má neuvěřitelnou moc. Kdyby se dostal do špatných rukou - třeba černých mágů a zlomili by ho, mohli by ho použít jako svou zbraň. A tato země, jak ji teď vidíš, by již nikdy více neexistovala. 
Proto měl svého strážce, který s ním byl vždy a všude, aby ho ochránil, kdyby se něco stalo." ,,A tím byl Sharrow," odtušila jsem. Dávalo to smysl. Sharrow - stín, strážce. Araella kývla.
,,A jak už víš, jednoho dne na nás zaútočili černí mágové a od té doby jsme Dranixe neviděli. Sharrow si to neustále vyčítá. Celých devadesát pět let. Vyčítá si, že ho nedokázal ochránit. Měl jediný úkol a zklamal. Od té doby Dranixe hledá. Všichni jsme ho hledali. Ale jak ubíhaly roky, desetiletí, postupně to všichni vzdali... Až na Sharrowa."
,,A ty?" zajímalo mě. ,,Ty jsi to taky vzdala?" ,,Ne." Zavrtěla hlavou. ,,Ne úplně. Vždy, kudy jsem procházela, doufala jsem, že na Dranixe narazím, ale... už jsem ho vyloženě nehledala. Po tolika letech jsem ztratila naději, že bychom ho vůbec někdy našli." Kývla jsem. Chápala jsem to. Devadesát pět let byla dost dlouhá doba.

____________________

Těsně před večerem jsme dorazili k nějaké skupině skal. Obešli jsme je a pak jsme na jednu skálu částečně vystoupali. Byl tam menší plácek a výklenek, pod který jsme se mohli schovat. Sharrow nasbíral dříví a rozdělal malý oheň. 
Posadila jsem se k ohni a natáhla jsem promrzlé ruce k jeho plamenům. Obalilo je příjemné teplo. Araella mě napodobila, Sharrow si k němu jen sedl a pozoroval mihotající se plameny.
,,Takže co budeme mít dneska k jídlu?" zajímalo Araellu. ,,Obávám se, že dneska budeme muset zůstat o hladu," začal Sharrow. ,,Není tu nic, co by se dalo ulovit a -" ,,Ty ses nedíval, co všechno mám v brašně, že?" přerušila jsem ho a s tím jsem zalovila v brašně. Vytáhla jsem z ní dva balíčky obvázané hnědou šňůrkou a podala jsem je Sharrowovi a Araell.
,,Kde jsi to vzala?" vydechla Araella, když se podívala na kousky sušeného masa v něm. ,,Měla jsem namířeno daleko," vysvětlila jsem. ,,Nespoléhala jsem na to, že by se mi vždy povedlo něco ulovit, tak jsem si s sebou vzala nějaké ty zásoby. Hodily se, když jsem na pár dní uvízla v horách a hodí se i teď."
Araella se na mě zamračila, když spatřila, že v rukou nedržím žádný balíček. ,,Ty nebudeš jíst?" Zavrtěla jsem hlavou. ,,Ne." ,,Měla bys jíst," namítl Sharrow. ,,Najím se později," řekla jsem spíš kvůli tomu, aby se v tom víc nevrtali.
Když se pustili do jídla, zašátrala jsem znovu v brašně a vytáhla jsem z ní malou skleněnou nádobku s mastí. Otevřela jsem ji. Byla to stejná mast, jako jsem použila na Grimovu zlomenou nohu. Kdybych od ohně odešla, abych měla alespoň trochu soukromí, neviděla bych na to. Tak jsem se pokusila ignorovat fakt, že tu nejsem sama, částečně jsem si vyhrnula košili a mast jsem nanesla na místa, kde jsem měla zlomená žebra. Už se stihly z větší části zahojit, ale stále mě někdy bolely. Ucítila jsem na sobě pohledy obou elfů, ale rozhodla jsem se je ignorovat.
Stáhla jsem si košili zpátky dolů a vyhrnula jsem si rukávy, abych mast nanesla i na sedřená zápěstí. Když se chladná mast dotkla sedřené kůže, hrozně to štípalo. Zatnula jsem zuby, ale pokračovala jsem ve své práci.
,,Omlouvám se."
Vzhlédla jsem k Sharrowovi, který se díval na má zápěstí. Mávla jsem nad tím rukou. ,,To nic." Nezazlívala jsem mu to. Už.
Pravý rukáv košile jsem stáhla, levý rukáv jsem povytáhla o něco výš a odkryla jsem tak bílý pruh látky obmotaný kolem mého předloktí. Začala jsem ho odmotávat. Díra po dýce už byla menší, ale stále byla dost znatelná. Nanesla jsem na ni mast a zase ji zavázala.
Ramena jsem prozatím nechávala být. Jen jsem zkontrolovala, jestli není obvaz nasáklý krví.
Zašroubovala jsem mastičku a vrátila jsem ji zpátky do brašny.
Když jsem vzhlédla, zjistila jsem, že oba elfové už mají jídlo snězené a sledovali mě.
,,Co se ti proboha stalo?" zeptala se Araella. ,,Zápěstí, jak víš, mám od pout. Předloktí mi probodla dýka a ramena zase Černého drápy." ,,Jak ti dýka probodla zápěstí? A co ta žebra?"
Stiskla jsem rty. Nebylo to možné. Copak obyčejný člověk dokáže přežít více jak stometrový pád?
,,Říkala jsem, že jsem byla v hostinci, kde jsem potkala Sharrowa, kvůli tomu, abych se alespoň částečně zotavila ze svých zraněních," začala jsem. ,,Před dvěma dny to nebylo poprvé, co mě unesl Černý. Šla jsem horami, když mi jeden Černý probodl ramena a vznesl se se mnou do vzduchu. O několik kilometrů dál mě ale pustil a já jsem se zřítila k zemi. Když jsem dopadla na zem, moje dýka mi probodla předloktí a úplně mě připíchla k zemi." ,,Ale... jak jsi to mohla přežít? Jsi... člověk," nechápala Araella. Pokrčila jsem rameny. ,,Nevím. Taky to nechápu. Za zlámaná nebo roztříštěná žebra každopádně můžu jen děkovat."
,,Nemůžeš být člověk," ozval se Sharrow. Pohlédla jsem na něj. ,,Možná. Ale taky nejsem čaroděj, elf, trpaslík, ork, víla ani démon." ,,U toho démona bych si nebyl tak jist." ,,Damiene!" okřikla ho Araell. Naklonila jsem hlavu na stranu. ,,Myslíš si, že jsem démon?" Nic na to neřekl. A to mi stačilo. ,,Dobrá." Zvedla jsem se. Viděla jsem, jak se Araella snažila něco říct, ale nenechala jsem ji. Zakroutila jsem hlavou a odešla jsem od ohně a pak i z plácku. Vylezla jsem na vršek skály a lehla jsem si. Dívala jsem se na zářící hvězdy.
Nějakou dobu jsem tu zůstala a pak jsem se vydala zpátky dolů.
Vedle plápolajícího ohně ležela na dece Araell a spokojeně spala. Zdá se, že jsem na vršku skály byla déle než jsem myslela.
Sharrow seděl o kus dál opřený o skálu a díval se kamsi do tmy. Prošla jsem kolem něj a posadila jsem se k ohni.
,,Hele, já..." začal. Zastavila jsem ho zvednutou rukou. ,,Neříkej něco jen proto, že tě k tomu přinutila Araell." Ze své brašny jsem vytáhla deku a přešla jsem k Sharrowovi.
,,První hlídku chci já. Pak tě vzbudím," řekla jsem rázným hlasem.
Sharrow se k mému údivu bezeslova zvedl a přešel k ohni, kde si lehl na deku. Zanedlouho usnul.
Posadila jsem se na místo, kde předtím seděl Sharrow, a přehodila jsem přes sebe deku.
Zadívala jsem se do tmy a nechala jsem své myšlenky jen tak plout.