Skryta pod kápí

Poznání

Zmateně jsem se ohlédla za sebe, ale nikoho jsem tam neviděla.
,,Daphne, jsi to ty?" zeptala se Araell přiškrceným hlasem a v očích se jí objevily slzy.
Daphne? Vyslovila jsem bezhlesně a pátrala jsem v paměti po někom se jménem Daphne. V dalším okamžiku jsem se však už nacházela v pevném objetí Araell i Damiena. Překvapením jsem se nezmohla ani na slovo. Jen jsem tam tak strnule stála do doby, než mě opatrně pustili a o krok odstoupili.
,,Pamatuješ si na nás? To jsem já, Araell. To je Damien," ukázala na Damiena. Byla jsem tak zmatená, že jsem ze sebe nedokázala vydat jediné slovo. Myšlenky se mou hlavou chaoticky proháněly tak rychle, že jsem je ani nebyla schopna pořádně zaznamenat.
„Hrávali jsme si spolu. Učili jsme tě číst a psát..." pokračovala s pomalu vzrůstající zoufalostí. Když jsem stále nereagovala, z očích se jí spustila osamocená slza. Píchlo mě u srdce, když jsem ji tak viděla, ale nevěděla jsem, co bych měla udělat. Neměla jsem ani ani to nejmenší tušení o čem to vůbec mluví. Zdráhavě jsem přesunula svůj pohled na Damiena, který mě beze slova pozoroval pohledem, jež jsem nedokázala rozluštit; stále to ale bylo lepší, než čelit Araellinému srdcervoucímu pohledu.
,,Emm..." začala jsem opatrně, když jsem konečně dokázala najít svůj hlas. ,,Kdo je Daphne?"
Elfové přede mnou si vyměnili pohledy.
,,Ty jsi Daphne," sdělila mi Araell, jako by se bála, že se každou chvílí rozpadnu na prach. ,,Já jsem Araell a tohle je Damien. Damien tě před sto lety našel v lese a od té doby jsi vyrůstala s námi, než tě unesli černí mágové. Hledali jsme tě-"
Opatrně jsem ji zastavila zvednutím ruky. ,,Počkat, počkat. Teď mluvíš o Dranixovi." ,,Ano!" vykřikla Araell úlevně, s jiskřičkou naděje. ,,Ty jsi Dranix."
Nechápavě jsem se na ni podívala.
Já? Já a Dranix? Já?
Přesunula jsem svůj pohled zpět na Damiena, ten se však tvářil stále stejně a nic, nic nenapovídalo tomu, že by si ze mě Araell dělala jen dobrý den. Mysleli to vážně. Naprosto vážně.
Teď jsem nevěděla, co bylo pravděpodobnější. Buď se zbláznili oni, anebo já.
,,Tak si to vyjasníme," začala jsem pomalu. ,,Vy si myslíte, že já jsem Dranix neboli Daphne, kterou před devadesáti pěti lety unesli černí mágové a od té doby jste ji hledali po celém světě? Jen tak mimochodem neúspěšně - a teď to nemyslím zle," dodala jsem rychle.
,,Ano," přitakali oba.
,,Vy si myslíte, že já jsem Dranix?" Kývli na souhlas. ,,Já?" Nevěřícně jsem ukázala na sebe. Stále jsem nebyla schopna to pobrat. Opět přikývli. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla a snažila jsem se si nějak pročistit hlavu.
,,Tak jo," řekla jsem pomalu. ,,Nevím, kdo z nás se tu uhodil do hlavy - i když si myslím, že má hlava je v naprostém pořádku, ale já - nejsem - Dranix" oddělovala jsem pomalu slova, jako bych právě mluvila s třiletými dětmi, kterým jsem se snažila vysvětlit, že metr a půl dlouhý meč ostrý jako břitva rozhodně není na hraní. Araell s Damienem si opět vyměnili pohledy, pak se otočili zpátky na mě a přejeli mě pohledem od hlavy k patě a zase zpátky. 
,,Kdo tedy jsi?" zeptal se Damien po chvíli.
,,Nepoznáváte mě?" nevěřícně jsem si založila ruce na prsou. „Viděli jsme se nedávno. Neříkejte mi, že jste na mě za tak krátkou dobu, co jsem vám nebyla na očích, zapomněli."
Jen se na mě dívali bez jediného mrknutí oka. Čekali na mou odpověď. Vzdychla jsem a odevzdaně jsem spustila ruce zpátky dolů.
,,Jsem Lith."
„..."
Jakmile se z mých úst ozvala tato dvě slova, jako by se svět zastavil. Araell s Damienem na mě zírali bez mrknutí oka s pootevřenými ústy, ze kterých však nevycházela jediná hláska.
„Ty jsi..." začal Damien. „Lith?" dokončila Araell. Jejich nejistota mě začala pomalu ale jistě znervózňovat. Přikývla jsem.
„Co je na tom tak nepochopitelného?" nechápala jsem. „To jsem se za ty tři dny tak změnila, nebo jste už stihli zapomenout jak vypadám, že mě nepoznáváte?"
„Řekl bych, že první možnost je ta správná," poznamenal Damien.
Nechápavě jsem pozvedla obočí. Prohlédla jsem se shora dolů a zase zpátky, ale nic neobvyklého jsem nenašla. Všechno vypadalo úplně stejně jako před třemi dny. Kožené boty, kalhoty a košile a pár zbraní kolem mého pasu.
,,Ehm..." odkašlala si Araell a tím mě vyrušila z mých myšlenek. Přistoupila ke mně, natáhla ruku k mým vlasům a oddělila od nich tenký pramen. Pak jej podržela tak, abych na něj dobře viděla.
Vytřeštila jsem oči.  Zírala jsem na ten tenký pramínek mých vlasů v její dlani a za nic jsem nedokázala pochopit, co to vlastně vidím. 
„Co - to -?" vykoktala jsem.
„A to není všechno," přisadil Damien, jako by to nestačilo.
„To -" ztěžka jsem polkla, „není všechno? Co ještě? Kromě vlasů změnilo na mě ještě něco barvu? Narostly mi křídla? Rohy? Zašpičatěly se mi uši? Mám tetování? Co ještě?" Každým dalším slovem, které jsem vyslovila, můj hlas nabíral na výšce i intenzitě.
„Vlastně máš pravdu tak z poloviny," oznámil mi Damien.
Rozkašlala jsem se. 
„Cože?!" Nechtěla jsem mít pravdu ani trochu!
„Myslím, že by ses měla radši podívat sama," vložila se do toho jemně Araell a odněkud vytáhla malé zrcátko. Povytáhla jsem nad tím obočí.
„No co?" ohradila se s pokrčením ramen.
Radši bez komentáře jsem si převzala zrcátko a nejistě jsem se do něj podívala.
V jeho odraze jsem uviděla tvář, jež byla tolik podobná té, co jsem poprvé spatřila, když mě Araell ubytovávala v Dormelii, přesto byla tak moc odlišná. Snad jediné, co se z mého původního zjevu nezměnilo, byl tvar obličeje. Hnědé vlnité vlasy již více nebyly hnědými, natož vlnitými, ale rudými a kudrnatými. Stejně tak mé oči již více nebyly smaragdové. Kolem panenky byly zlaté a dál se paprskovitě měnily do rudých. Také mé uši již více nebyly lidsky kulaté, ale elfsky zašpičatělé. Když jsem se chystala si poodhrnout vlasy, abych na ně lépe viděla, od mé tváře se odrazil paprsek slunečního světla. Zarazila jsem se. Natočila jsem hlavu na stranu a zkoumavě jsem se podívala do zrcátka. Světlo se odráželo od malých tělových destiček ve tvaru podobném kapky na mých lících, které při pohybu odrážely duhové odlesky. Opatrně jsem po nich přejela prsty. Byly tvrdé jako kámen.
„Co to-? Jak to-?" nechápala jsem. ,,Proč vypadám takhle? A když už jsme u toho, kde jsem zatraceně ty tři dny byla a jak vůbec vím, že to byly tři dny?"
Ticho.
,,Mysleli jsme, že nám to vysvětlíš ty," ozval se po chvíli Damien.
,,No tak to je skvělé," odfrkla jsem si. ,,Jelikož já nevím absolutně nic."
„To vyřešíme potom, hm?" navrhla Araell. „Nejdřív se vraťme zpět do města."
Rezignovaně jsem přikývla a v doprovodu obou elfů, každým po jednom mém boku, zahloubaná ve svých myšlenkách, jsem se vydala zpět do města.