Skryta pod kápí

Útok

Blížila se půlnoc. Bylo zataženo, takže místo obvykle jasně zářícího se měsíce, který měl být dnes v úplňku, obklopeného miliardy hvězd, se mi nad hlavou rozprostírala černočerná tma.
Seděla jsem na střeše paláce a pozorovala jsem noční město kolem.
Většina domů byla ztichlá, jejich obyvatelé už dávno spali poklidným spánkem.
Svítilo se jen z pár oken, lidí, jenž se rozhodli ponocovat a pracovat dlouho do noci.
Městem se rozlehlo bimbání velkého zvonu na věži místní katedrály, oznamující půlnoc.
Jako na povel se mi na ruku snesla čistě bílá sněhová vločka.
Vzhlédla jsem k nebi. Na zem se snášel první sníh. Čistý, krásný a mrazivý.

Už několik dní jsem přemýšlela nad tím, co mi na Velkém trhu řekl Raymond: „Myslím, že černí mágové brzy zaútočí na palác."
Brzy. Kdy je brzy?
Od té doby jsem prohledala každý kout paláce. Jednak proto, abych se ujistila, že už tu nejsou další démonní nezvaní hosté, a jednak proto, že jsem se snažila najít tu věc, která by údajně měla dovést černé mágy k Dranixovi.

Klidnou nocí se ozval výbuch. Leknutím jsem s sebou trhla a hledala jsem příčinu.
Uprostřed města se nacházel obrovský oheň. Jeho plameny šlehaly vysoko, olizovaly domy kolem a sežehly vše, co jim přišlo do cesty.
Nebyl to ale obyčejný oheň. Místo jeho obvyklé žluto oranžovo červené barvy byl jedovatě zelený s přímesí černé. To znamenalo jediné. Černí mágové.
Doléhal ke mně křik vyděšených lidí.
Pak se ozval druhý výbuch. Podívala jsem se tím směrem. Na druhém konci města se objevil stejný jedovatě zelený oheň.
A nakonec i třetí výbuch. Tentokrát velice blízko mě. Tlaková vlna, kterou výbuch vytvořil, mě odhodila dozadu, a jelikož jsem byla na kraji střechy, smetla mě ze střechy dolů a já jsem zažívala čtyřiceti metrový volný pád.
Ani jsem se nenadála a ležela jsem na zemi. Necítila jsem náraz, ale věděla jsem, že jsem již dopadla.
Neviděla jsem nic. Neslyšela jsem nic. Necítila jsem nic. Žádný oheň. Žádní černí mágové. Žádný křik.
Neměla jsem nejmenší tušení, jestli jsem mrtvá, nebo ne.
Hlavou mi probíhalo tolik myšlenek, že jsem nebyla schopná zaměřit se na jedinou.
Pomalu jsem si začala uvědomovat, že dýchám. Nebo se mi alespoň hrudník zvedal v pravidelném intervalu.
Najednou mi do uší udeřily zvuky okolního světa.
Křik zděšených nebo raněných lidí, třeskot zbraní, povely,...
Prudce jsem otevřela oči. Nejdřív jsem uviděla jen tmu. Tmu noční oblohy. Pak jsem stočila pohled trochu níž a spatřila jsem jedovatě zelený oheň na střeše paláce.
Nevěděla jsem, jak dlouho jsem tu ležela, ale doufala jsem, že ještě není příliš pozdě.
Vyhrabala jsem se na nohy a vystřelila jsem dovnitř paláce.
Všude byl zmatek.
Probíhala jsem chodbami a vyhýbala jsem se sloužícím, pobíhajícím sem a tam ve snaze zachránit si život.
Nevěděla jsem, kam běžím.
Zastavila jsem až před tanečním sálem. Mohutné dveře byly zavřené, neslyšela jsem žádné známky toho, že by tam probíhal nějaký boj, ale něco mě tam táhlo.
Stiskla jsem mosaznou kliku a zatlačila jsem do dveří. Vstoupila jsem dovnitř.
Strnula jsem v pohybu. Naskytl se mi pohled na prázdný sál. Skoro prázdný.
Přímo uprostřed sálu pod křišťálovým lustrem stál Raymond a v pravé ruce držel meč, přitisknutý k Dowovu hrdlu.
„Zdravím tě, Lith," promluvil Raymond.
„Co to děláš, Rayi?" vydechla jsem.
„Překvapená? Škoda. Myslel jsem, že jsi prozíravější.
Teď mi dáš tu věc. Vím, že ji máš. Půjdeš ke mně. Pomalu. Nepokoušej se o žádný podraz. Nevyšlo by to. A tady princátko by přišlo o hlavu. A to přece nechceš, že?"
Podívala jsem se na Dowa.
Měl skelný pohled. Nevnímal. Nepohnul se ani o píď.
Nevím, co mu Raymond udělal, ale tohle už nebyl Dow. Ne víc. Zbyla z něj jen tato bezduchá schránka.
Vrátila jsem svůj pohled zpátky na Raymonda.
Kývla jsem.
Spokojeně se usmál. „Tak? Kde to máš?"
Aniž bych z Raymonda spustila zrak, vytáhla jsem z kapsy onu věc.
Byla to knížka. Tenká, s černým koženým obalem. Ta, kterou jsem vzala z Dowových komnat.
Na Raymondově tváři se rozlil úšklebek. „Pod svícnem je největší tma."
Ignorovala jsem jeho poznámku a pomalu jsem vykročila. Udělala jsem další krok. Další a další. Až jsem došla k Raymondovi.
Natáhla jsem k němu ruku s knížkou. Pevně ji stiskl, abych mu ji neměla šanci sebrat, a vytrhl mi ji z ruky.
Dřív, než jsem stihla byť jen mrknout, odtáhl meč od Dowova krku, meč proměnil v dýku a tu zabodl Dowovi do zad.
Dow zachrčel, a když z něj Raymond vytrhl dýku, svezl se na zem.
Raymond zavrtěl hlavou. „Jaká to škoda. Byl by z něj dobrý král."
Nedokázala jsem odtrhnout zrak od Dowova bezvládného těla. Jako bych byla paralizovaná.
„A teď. Co jen s tebou?"
Konečně jsem vzhlédla k Raymondovi. Mlčela jsem.
Zamyšleně mě pozoroval. Uběhla minuta. Druhá. Třetí.
Přesně jsem poznala, kdy došel ke konečnému rozhodnutí ohledně mé osoby.
Ucítila jsem, jak se kolem mě začínají obmotávat úponky Raymondovy černé magie. Svazovaly mi nohy. P nejdřív prsty. Pak chodidla. Kotníky. Lýtka. Kolena.... Postupovalo to stále výš a výš. Nemohla jsem udělat jediný krok.
Raymond se samolibě usmál. Otevřel knížku. A úsměv mu ztuhl na rtech.
Byla jsem dostatečně blízko. Dřív, než stihl cokoli udělat, vrazila jsem mu dýku do boku a mírně s ní pootočila.
Nechtěla jsem, aby zemřel. Zatím ne. Potřebovala jsem, aby slyšel to, co jsem se mu chystala říct.
Klesl na zem.
Sklonila jsem se k jeho uchu.
„Pozorně poslouchej to, co ti tu teď řeknu.
Dlouho jsem přemýšlela nad tím, jaká věc by se mohla vztahovat k Dranixovi. Dokonce jsem prohledala celý palác křížem krážem.
Zopakuju to, co jsi sám před chvílí řekl: Pod svícnem je největší tma.
Tenká stará knížka. Nejdřív jsem neměla nejmenší tušení, o kom nebo o čem se v ní píše.
Určitá slova, která by to mohla prozradit byla začerněná inkoustem. Po pár stránkách jsem ale nedokázala číst dál. Něco mi v tom bránilo.
Nedávno jsem ležela na mé posteli a v rukou jsem držela tuto knížku. Přemýšlela jsem ale nad něčím úplně jiným než na to, co jdem zrovna držela v ruce.
Zamyšlená bych zůstala i dál, kdyby se kniha nerozzářila tlumeným bílým světlem.
Upoutalo to mou pozornost. Dívala jsem se, jak se vedle obrysu draka vytváří další obrys. Obrys fénixe. Nechápala jsem, co to znamená.
Zvědavost mi nedala, a tak jsem otočila na první stránku. Dřív byla celá politá inkoustem. Teď se inkoust vpil do stránky a místo něj se objevil velký nápis. "Proroctví o Dranixovi."
Neměla jsem nejmenší tušení, co to znamená. Nakonec jsem otočila na další stránku.
Stejně jako u první stránky se začerněná místa vpila do stránky a místo nich se objevilo slovo  Dranix. Myslela jsem si, že tím to skončilo. Šeredně jsem se zmýlila. Slova se rozpojila na jednotlivá písmena a začala se pohybovat po stránce. Většina z nich se vpila do stránky. Zbytek vytvořil nová slova a ta se ukotvila na stránce. Až na první stránku hned za nadpisem, byl na každé druhé stránce kousek věty. Vždycky jen pár slov. Nebylo težké přečíst celou knížku běhen pár minut.
Přečetla jsem si ji po druhé. Po třetí, po čtvrté, po páté... Dokud jsem si nebyla stoprocentně jistá, že ji umím nazpaměť. Zapamatovala jsem si každé slovo. Jedno po druhém.
Pak jsem ji hodila do kamen a spálila ji."
„Cože jsi?!" Už se chystal, že na mě zaútočí. Já ale byla rychlejší. Znovu jsem otočila dýkou, kterou měl stále zabodnutou v boku. Z rány se vynořila černá krev.
„Zašla jsem do města k jednomu knihovníkovi. Dlužil mi malou laskavost. Řekla jsem mu, aby mi našel takhle tenkou knížku," ukázala jsem na knížku, kterou Raymond stále držel v rukou, „obalil ji černou kůží a vyryl do ní obrys draka, který jsem mu předkreslila. Tak jednoduché, že?"
Otočila jsem dýkou po třetí.
„Tohle....není konec, Lith. Budeš trpět. Ze všech nejdéle. Tuto bitvu jsi možná vyhrála, ale válka stale pokračuje. Tohle. Není. Konec!" zopakoval a zmizel.
Nezůstalo po něm nic.
Vtom jsem si vzpomněla na Dowa. Jakmile jsem k němu obrátila pohled, rozpadl se v prach. Nebyl to on. Nebyl to Dow. Nebyl to pravý Dow. Jen jeho skořápka, která mě měla přimět činit. Přesto jsem věděla, že pravý Dow už je stejně dávno mrtvý. Nedokázala jsem se ubránit pocitu, že za to můžu já. Že můžu za jeho smrt. Nezabránila jsem jí.
Pomalým krokem jsem se vydala z tanečního sálu.
Až po chvíli jsem si uvědomila, že útok na palác stále pokračuje.
Znovu jsem se rozběhla chodbami a odrážela jsem útoky černých mágů, když jsem kolem nich probíhala. Stejně jako předtím jsem nevěděla, kam mám vlastně namířeno. Zjistila jsem to až, když jsem se zastavila před dveřmi přijímacího sálu.
Narozdíl od tanečního sálu tu stále probíhal boj.
Mě upoutal muž ležící nehnutě na zemi vzadu před kralovým trůnem. „Ach, Rile" vydechla jsem tiše.
Nepozorovaně jsem se proplížila až k němu a klekla jsem si vedle něj.
Dýchal. Mělce a chvílemi trhaně, ale dýchal.
„Rile" šeptla jsem. „Rile!" zopakovala jsem a zatřásla jsem s ním. „Probuď se. Prosím! No tak!"
Pomalu otevřel oči. „Lith?" Kývla jsem. „Dow?" Zkroušeně jsem zavrtěla hlavou. V očích se mu zaleskly slzy. Dowa opravdu miloval.
„Trpěl?" Mlčela jsem. Nevěděla jsem. Nechtěla jsem mu lhát. „Nevíš, viď?" Zavrtěla jsem hlavou. „Je mi to líto. Mohla jsem-" Natáhl ke mně ruku. „Neviním tě z jeho smrti. Ani ty by jsi neměla. Nemůžeš za to." „Ale-" začala jsem namítat. Umlčel mě pohledem.
„Lith!" zachraptěl. „Za tebou!"
Rychle jsem se otočila. Jeden černý mág se na mě chystal zaútočit. Když byl v dostatečné velké vzdálenosti, vrazila jsem mu do hrudi dýku. Vytáhla jsem ji a černý mág se rozpadl na temně černý prach.
„Teď mě dobře poslouchej. O něco tě chci požádat. Vždy, když jsem po tobě něco žádal, neodmítla jsi, ikdyž jsi mohla. Pevně doufám, že ani tentokrát neodmítneš." Jeho hlas slábl. Musela jsem se nahnout až těsně k němu, abych ho vůbec slyšela. Chvíli mi něco říkal do ucha a pak se odmlčel.
„...uděláš to pro mě?" díval se na mě s nadějí.
Kývla jsem. Nedokázala jsem ho odmítnout.
Usmál se. Zavřel oči. A naposledy vydechl.
„Odpočívej v pokoji, starý příteli. Tak, jak jsme vzešli, tak i padneme, v prach a popel splyneme." Pronesla jsem obřadní slova. Zvedla jsem se a vyšla jsem z přijímacího salonu. Prošla jsem chodbami ven z paláce. Za mými zady stále zurčil boj. Těsně před tím, než jsem prošla zlatem zdobenou železnou bránou hraničící konec palácových zahrad, jsem se otočila k paláci. Naposledy jsem se podívala na místo, které jsem tak dobře znala a s těžkým srdcem jsem se vydala pryč. Pryč z paláce, pryč z města, pryč z tohoto království.