Skryta pod kápí

Černí mágové

Uběhl týden a nestalo se vůbec nic. Myslela jsem si, že když o mě princ ví, bude se mě pokoušet setřást. Místo toho si jenom dával mnohem větší pozor na to, co dělá a co říká. Jenže já mám velkou trpělivost a nehodlám se jen tak vzdát.

____________________

Seděla jsem na obrovském křišťálovém lustru tanečního sálu a sledovala jsem děj pod sebou. V rohu tanečního sálu hráli muzikanti, po stranách byly stoly s občerstvením a židle, na které se hosti mohli posadit, když si potřebovali odpočinout. Střed sálu byl zaplněn tančícími páry a mezi nimi i princ, který právě tančil s nějakou urozenou dámou v purpurových volánkových šatech.
A protože by se mi ze země princ mohl lehce ztratit, sledovala jsem ho se shora. A která skrýš je lepší, než tunový křišťálový lustr přímo ve středu sálu?
Kolem sálu byla rozmístěná královská stráž. Něco mi na nich ale nesedělo. Nechovali se jako typická stráž, kterou jsem vídala každý den po celém paláci. Měli jinačí postoj. Nebezpečnější. Výhružnější. Něco mi tu nehrálo, ale nevěděla jsem co. A to mě příšerně vytáčelo.
Blížila se půlnoc. Zbývalo jen posledních pár vteřin. Tik. Tak. Tik. Tak. Tik. Tak. Velká ručika doběhla malou a zvony začaly odbíjet půlnoc. V tom se jeden ze stráže zničehonic pohl. Shodil ze sebe svou uniformu královské stráže a přehodil přes sebe plášť černých mágů. Udělal krok dopředu. Popadl nejbližšího hosta, přitáhl si ho k sobě a vrazil mu připravenou dýku do zad.
A to odstartovalo hned několik věcí:
1. ženy se rozječely a začaly pobíhat sem a tam ve snaze dostat se ze sálu co nejdříve pryč.
2. Zbytek stráže po vzoru prvního z nich ze sebe shodil uniformu stráží a přehodil přes sebe plášť černých mágů. Podle toho, jak se pohybovali, jsem zjistila, že mají jediný úkol: zabít prince. Nebo zajmout. To je jedno. Nakonec to vyjde na stejno.
A 3., do sálu vtrhli další strážní, tentokrát už praví.
Nikdo jim nedal žádné instrukce, takže se nejdřív chvíli rozhlíželi, a když pochopili situaci, někteří se vrhli k princi a králi, aby je ochránili a odvedli do bezpečí, někteří pomáhali hostům dostat se ze sálu a zbytek se snažil zbavit se černých mágů, kteří velmi rychle postupovali k princi. Což se jim moc nedařilo, jelikož černí mágové nepoužívali pouze zbraně ale taky magii, čímž byli ve značné převaze.
Nestačila jsem ani mrknout a jediné, co prince dělilo od černých mágů, kteří byli rozestoupení kolem něj, byl vzduch.
Černí mágové začali na prince útočit magií i zbraněmi a princ se snažil odrazit všechny údery, které na něj mířily ze všech stran. Chvíli to vydrží, ale nemůže to vydržet navždy, takže pokud nepřijde nějaká pomoc, budu muset zasáhnout já a z takovéto výšky se mi skákat vážně nechce. Nevím, jak bych mu pomohla, kdybych se před ním rozplácla na chladné kamenné podlaze.
V tom jsem spatřila, jak se k princi ze zadu blíží další černý mág. Princ si ho nemohl všimnout, protože se příliš spustředil na to, aby přežil útoky které na něj mířili ze všech stran. Jeden černý mág navíc se v tom houfu lehce ztratil. Černý mág byl ale už příliš blízko. Něco se mu zalesklo v prstech. Zaklela jsem. Doufala jsem, že z toho lustru nebudu muset skákat, ale ten pitomý mág mi to nedovoluje. Mám pokyny udržet prince naživu.
Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Zavřela jsem oči. A skočila jsem.
Dopadla jsem na zem ve stejnou chvíli, kdy černý mág vrhl svou dýku a ostrá čepel se místo do princových zad zabodla do mé hrudi a já byla v ten moment ochromena příšernou bolestí. Začalo se mi zatmívat před očima. Přesto jsem si z hrudě vytrhla dýku a začala jsem s ní sekat kolem sebe. Bez přestání. Z rány mi vytékala krev, ale nevšímala jsem si toho.
Všechno se ztlumilo. Jako by mi někdo přes všechny smysly přehodil tlustou deku. Sekala jsem a bodala. Stále dokola.
A najednou byl konec. V hrudi mi prudce tepalo. Všude kolem byla mrtvá těla černých mágů a  strážných, která se válela v loužích rudé a černé krve. A uprostřed toho všeho jsem stála já a princ.
Podívala jsem se na svůj kožený úbor, který byl teď nasáklý mou krví. Zaúpěla jsem. To nepůjde smýt ani za tisíc let.
Princ se ke mě prudce otočil. „Proč jsi mi pomohla?" Povytáhla jsem obočí. „Co takhle: děkuji za záchranu mého drahoceného života?" Povzdehla jsem si. „Protože podmínkou mého nadřízeného bylo, že zůstanete naživu." „A jaktože...-" Mávl rukou směrem k mé hrudi. „Jaktože nejsem mrtvá? Jak to mám asi tak vědět?" Sama jsem nechápala, jak to, že tu chodím, jako bych nikdy neskočila z lustru. „A jak jsi se proboha dostala přímo za mě?" „Skočila jsem." Pokrčila jsem rameny, jako by to byla zcela normální věc, kterou dělám denodenně. „Skočila jsi?" nechápal. „Ale jistě" kývla jsem. „Tam odtud." Ukázala jsem na lustr, na kterém jsem předtím seděla. „Jak ses tam proboha dostala? Vždyť je to uprostřed sálu, minimálně deset metrů nad zemí! A když už jsme u toho, měla bys mít minimálně zlámaný kosti, ale ty tu chodíš, jako by se nechumelilo!" „Nechumelí" podotkla jsem. Zlostně mě probodl pohledem. „Já bych si mohl zlomené kosti zhojit pomocí magie," pokračoval ve svém monologu, „ale z tebe necítím žádnou magii. Tak jak jsi to dokázala?" „Nevím. Mám obrovský štěstí?" zkusila jsem. „Víš, proč mě tvůj nadřízený chce naživu?"
Kývla jsem. „Vím." Už se nadechoval pro další otázku, ale nenechala jsem ho ji vyslovit. „Nenamáhejte se. Neřeknu Vám to." „Proč? Počkej. Nic neříkej. Stejně by jsi mi to zase řekla nějakou nepochopitelnou hádankou, takže to nemá smysl." Povytáhla jsem obočí. Hádanky? Já a mluvit v hádankách? To slyším po prvé.
Rozhlédla jsem se kolem a spatřila jsem tu spoušť. „Och." Potřebovala jsem se odtud dostat pryč. Cítila jsem, že za chvíli zkolabuju. Asi by to byl hodně velký zázrak, kdybych přežila zásah do hrudi pouhých pár vlasů od srdce a nenesla žádné následky. Ztratila jsem tolik krve, že se vlastně divím, že ještě vůbec stojím. Nemohla jsem riskovat, že bych se složila před princem, proto jsem začala kličkovat mezi mrtvými těly a přitom jsem se snažila co nejméně šlapat v kalužích krve, ať už rudé nebo černé.
Princ jednoduše zmizel a objevil se u dveří východu.
„To není fér," zamumlala jsem si pro sebe. „Víš, kdo to byl?" zeptal se mě, když jsem k němu došla. Kývla jsem. „Jsou to černí mágové. Nazývají se tak, protože provozují černou magii a mají černou krev. Jsou něco jako démoni v lidském těle. Vlastně, jsou to démoni v lidském těle. Vtělili se do lidského těla a ovládli ho. Většinou ovládnou čerstvě mrtvé tělo, ale vyšší démoni dokážou ovládnout i živou bytost. A co vím, jejich řady se stále rozrůstají. Nevím, odkud se berou, ale je to tak."
Vrhl na mě podezřívavý pohled. „Víš o nich nějak moc." „Samozřejmě. Už jsem se s nimi setkala. Ale je to již hodně dávno."
„Vaše Výsosti!"
Trhla jsem s sebou. Rychle jsem si kápí obmotala úbor se stále se zvětšující krvavou skvrnou a otočila jsem se směrem, odkud hlas přicházel. Uviděla jsem udýchaného středně vysokého muže s pískovými vlasy ve vojenské uniformě - velitele královských vojsk.
„Lerone" pozdravil ho princ. Leron se mírně uklonil a začal ze sebe chrlit slovo za slovem. Já ale nevnímala, protože se mi začala motat hlava a zatměll se mo před očima. Sesunula jsem se na zem. „Co se děje?" zeptal se mě princ. Já jsem jen zavrtěla hlavou a pokusila jsem se vstát. Princ vypadal, že neví, jestli mě má znovu vsadit do kobky, anebo mi pomoct. Chápala jsem to. Nejdřív ho sleduju a pak mu zachráním život.
Po marných pokusech mě Loren se starostlivým pohledem vzal pod pažemi a pomohl mi vstát. Asi si mě nespojil s vězeňkyní. Naštěstí. „Chcete odvést k lékaři, madam?" Znovu jsem zavrtěla hlavou. „Ne, děkuji. Zvládnu to." Z posledních sil jsem se postavila na nohy, ohlédla jsem se na prince a vydala jsem se chodbou k nejbližším tajným dveřím. Jakmile jsem si byla jistá, že už mě Dow ani velitel neviděli, rozběhla jsem se.
Otevřela jsem první tajné dveře, na které jsem narazila a proplétala jsem se tajnými chodbami. Nějakým zázrakem jsem se dokázala dostat až k mému apartmá a jakmile jsem přešla práh dveří a zavřela jsem za sebou, skácela jsem se k zemi a dál nevěděla o světě.