Co je to nevinnost?

23.

Vlekla ho za sebou jako poslušného psa. Dožadoval se sice odpovědi kam ho ho vede, ale ona jeho otázky zarputile odrážela. Přeskakovali spadlé stromy a kroky jim tlumila suchá tráva. Konec její ulice znamenal začátek Californské divočiny. Stromy byly obvykle zelenější a v nedaleké říčce tekla vlažná voda, ale tento rok bylo abnormální horko. Zastavila se až ve stínu jednoho zeschlého stromu a posadila se na kámen pod ním.

Svého společníka nechala v rozpacích stát kousek od ní. Netrvalo dlouho a promluvil: „Pravděpodobně chceš mluvit od minulý noci.“

Zvedla k němu hlavu. „Máš naprostou pravdu,“ řekla jízlivě. Přetvářka pohodové Rowen z dnešního rána se vypařila. Postavila se, ale i přesto byl Colby vyšší než ona.

„To, co se stalo včera, bylo opravdu... skvělé. Líbilo se mi to, jo vážně, seš skvělej, ale...“ Do tváří se jí nahrnula krev.

„Ale co?“ Ustoupil od ní jeden krok. „Chceš říct, že to vlastně nic nebylo, nebo ne? Hloupá puberťácká pitomost?“

Skřížila ruce na hrudi. „Ale vůbec ne!“ zamračila se. „Mám v tom zmatek, víš? Normálně nic podobného nedělám, lidí si držím od těla, jde to tak lehčeji! A pak se ukážeš ty, a všechno jde do háje!“

Probodl jí pohledem. „Takže chceš, abych jel domů. Abych odjel a tys mohla celou tuhle záležitost hodit za hlavu a zapomenout. Nemám pravdu!?“

Přikrčila se před jeho nečekaným výbuchem. „Nekřič na mě, prosím tě. Nekřič na mě.“

Stáhl se jako zpráskaná kočka. „Promiň,“ vyhrkl, „nejsi jediná, kdo tomu nerozumí. Většinou se nepotkám na poprvé s holkou, se kterou za pár hodin skončím v posteli.“

Zvedla pobaveně obočí. „Takže neohýbáš svoje faninky, když tě chytne ta vaše mužská potřeba?“

Zatvářil se ublíženě, až svých slov začala litovat. „Tak to není zrovna lichotivé.“ Mnul si nervózně dlaně.

Zamžikala. „Promiň, však víš, že jsem to-“

„Právě že nevím. Neznám tě, sama jsi mi to řekla.“

Zaúpěla. „Ach můj bože! To bylo ještě před tímhle vším!“

Ušklíbl se. „Myslíš, ještě předtím, než jsme měli sex? Jo, tak to dělá rozdíl.“

Pátravě si ho prohlédla. Oči měl uzavřené, stejně jako tvář. Poraženě svěsila ramena. „Dobře, jestli chceš, jdi. Cestu znáš,“ zakroutila hlavou a odstoupila od něho. Obrátila se k němu zády a posadila se zpátky na kámen stále zády k němu. „Jsem sice zmatená, ale měl bys vědět, že nechci, abys odešel pryč,“ zašeptala a z koutku oka jí ukápla slza, kterou okamžitě utřela.

Colby ztuhl.

„Cos to řekla?“

S uslzenýma očima se k němu otočila. „Pochopím to, když odejdeš. Je to mnou, jsem hrozná a nepříjemná, já to vím-“

„Ne ne, to nemyslím,“ skočil jí do řeči a přiblížil se k ní o pár kroků. „To potom, co to bylo?“

Utřela si slzy, ale ony nepřestávaly přibývat. Škytla a kysele se usmála. „A to jsem si říkala, že už nikdy nebudu brečet. Nejde to zastavit.“

Dřepl si k ní. Vzal její obličej do svých rukou a palci jí setřel uslzené tváře. Její zelené oči se vpíjely do jeho nebeského moře. „Rowen, co to bylo?“
„Neodcházej, prosím,“ vypadlo z ní náhle a se slovy se vyhrnuly další potoky slz. „Prosím tě, já nechci, abys šel.“

Stáhl jí k sobě. Hlavou narazila do jeho měkké hrudě, šedé triko za nedlouho bylo skrz na skrz mokré. Ve vlasech ucítila rty, šeptající: „Nikam nejdu, Rowen. Neplač, já tě tu nenechám samotnou.“