Chladný vítr od moře si hrál se suchou trávou, která se rozprostírala všude kolem nich. Kámen, u jehož nohou seděli se zdál v celém tom výjevu neskutečně osamělý.
Seděli v tichosti. Konverzace seschla se slzami a oni si už neměli co říct. Nevěděli nebo nechtěli.
Colby se rozhlédl po stráni. Pár stromů poskytovalo řídký stín, stačila by jediná jiskra a vše by zahynulo v troudu. „Kde to jsme?“
Rowen se také rozhlédla. Místo tak známé a jen její. Nikdy sem nikoho nepřivedla, nikdy ji tak ani nikdo nepokládal všetečné otázky. „To je moje tajný místo, každej takový má.“
Vstala a ukázala na kámen. „Našla jsem to tady, když jsme se před pár lety přijeli. Většinou sem chodím, když je mi mizerně.“ Pokrčila rameny a otočila se.
Chtěla už jít, vše co bylo vyřknuto jí pálilo v hrdle, na kůži a v očích. Nemohla tomu uniknout, ani nebyla dost silná se tomu postavit tváří v tvář.
Všechno jí to připomínalo minulost, a ona ji nechtěla zažít znovu.
„Jsi v pořádku?“ zněl jeho hlas, v takové dálce. Ale byl u ní, blíž než kdo jiný, blíž než lidé, na kterých ji záleželo.
Rozešla se pryč. Pokusí se... Ale o co?
Byla v pořádku? Byla někdy v pořádku? „Nepamatuju se.“
ČTEŠ
Co je to nevinnost?
FanfictionPřipravte se na příběh tak strhující a podivný, že budete mít chuť zavřít oči a vyřvat se jako na horské dráze. A ano, možná, že jste se na jedné takové dráze ocitli. A možná zcela nevinně. Rowen Lay, zdá se vám nevinná? A možná, že opravdu je. Ale...
