Shadow

Kapitola 10-Seznámení s kolegy

Cesta před námi byla ještě dlouhá. Řekla jsem si, že se něco dozvím od našich nových "kamarádů". Táta mluvil s Natashou, Cap seděl naproti Lokimu u kterého stál Thor, jako jeho bodyguard.

,,Mohu?" Stála jsem u Kapitána a usmívala se. ,,Jistě." Jeho jemný a přesto tak zvučný hlas zazněl z jeho hrdla. Sedla jsem si hned vedle něj. ,,Chtěla bych se vás na něco zeptat. Týká se to mé rodiny." Mluvila jsem vážně. ,,Co byste chtěla vědět." Otočil se na mě. ,,Na začátek vám chci říct, že si připadám divně, když mi vykáte Kapitáne. Nemohli bychom si tykat? Vždyť skoro patříte do rodiny." Nabídla jsem mu a s lehkým úsměvem jsem k němu natáhla ruku. ,,Moc rád, jsem Steve." ,,Maya." Potřásli jsme si rukama. Vím, že tykání by měl navrhovat ten starší, ale mě to rozčilovalo. Říkají mi tak doma tátovi poskoci a i Jarv. ,,Víte.. víš, zajímalo by mě skoro všechno. Tvůj život, jak ses stal tím čím jsi, jak si umřel a hlavně něco o dědovi. Od táty jsem slyšela jeho verzi,tu, ve které tě nesnáší, teď si na řadě ty." Pobídla jsem ho. ,,Chci znát tvůj příběh, protože se to týká i mě, prosím." Bylo na něm vidět, že se mu do toho moc nechce.

Kapitán
,,Chci znát tvůj příběh, protože se to týká i mě, prosím." Řekla Maya tak prosebně. Moc se mi nechce do mé minulosti, myslet znova na ty, které jsem miloval a ztratil. Ale měla pravdu, týkalo se to i jí, navíc ten její zvídavý pohled by obměkčil i toho největšího tvrďáka. Chtěla to opravdu moc vědět. ,,No dobře." Řekl jsem po chvíli. ,,Víš, nevím kde začít." ,,Co třeba od začátku?" Usmála se na mě. Jo, je to Starkova dcera, definitivně. ,,To bude asi na dlouho." Zasmál jsem se. Ano i já se umím smát. ,,Máme času dost." Jak dokáže tak malá.... mladá holka ve vás vyvolat tolik pocitů a emocí? ,,Začalo to všechno tím, že jsem chtěl do armády. Nebylo to kvůli tomu, že bych chtěl umřít, ale proto, že to byla má povinnost. Chtěl jsem bojovat za svou zemi. Byl jsem ale moc malý, hubený a měl jsem navíc astma. Když jsem šel na nábor, vždycky mě vyhodili...." ,,Promiň, že ti do toho skáču, opravdu mě to zajímá, ale nebylo udávání falešných údajů trestné?" ,,Jak to víš?" ,,Učili jsme se to ve škole. I o tobě jsme se učili. Můžu ti říct,že holky z mé třídy si na tebe dělaly zálusk." Zasmála se. Nevím co to znamená, jen doufám že nic špatného. ,,Budu pokračovat jo?" ,,Jistě." ,,Vím, že to bylo trestné, ale já chtěl pomoci, ne sběrem železa, chtěl jsem prostě bojovat za svou zemi, kterou jsem měl rád. Pamatuju si, jak mě vždycky někdo zmlátil v nějaké uličce, ale můj nejlepší kamarád Bucky mě z toho vždycky dostal a vždy mě podržel." ,,O tom jsme se také učili. Byl hezký. Líbil se mi. Muselo to být pro tebe těžké." Řekla mi skoro se slzami v očích. Myslím si, že kdyby byla v mé době, Buckymu by se taky líbila. ,,Ani nevíš jak...." pokračoval jsem dál ,,....rodinu už jsmě neměl, byl jsem sám, tedy skoro." Bolelo mě na to myslet, ale zároveň jsem cítil něco, co nedokážu popsat, konečně jsem se mohl někomu svěřit. A nevadilo mi, že to byla 15letá holka. Třeba mě dokáže pochopit víc, než někdo starší. ,,Tvoji rodiče zemřeli? Jak?" ,,Ty její oči, ten soucit v nich, ta lítost. Ona mě opravdu chápe." Pomyslel jsem si. ,,Ano, otec sloužil u 107 pluku, padl v boji a matka na TBC. Neměl jsem nikoho, až na Buckyho. Jak si říkala, byl jako můj bratr." Chytla mě za ruku a měla slzy v očích, to poslední co jsem chtěl bylo, aby plakala. ,,Asi už bych ti neměl nic víc říkat. Není to kvůli tomu že bych nechtěl, jen nechci abys kvůli tomu plakala." ,,Pokračuj, prosím." Podívala se na mě smutným a prosebným pohledem a já jí nemohl říct ne. ,,Dobrá, ale nebreč už ano?" ,,Slibuju."

Pokračoval jsem dál, řekl jsem jí vše o mně a o Buckym, to jak proháněl každou hezkou holku a mě dohazoval taky, o tom jak jsem se stal tím, čím jsem teď, jak jsem se zamiloval a taky to,jak a kvůli čemu jsem umřel. Nejvíc ji ale zajímala ta část s jejím dědou.