,,Vyzkoušej si ho." Pobídl mě táta, jenže já se nemohla ani hnout. ,,Proč si mi to vyrobil?" Zeptala jsem se ho a stále koukala před sebe s údivem. ,,Myslel jsem si, že až budeš starší, budeš chtít svůj vlastní. A taky aby sis nepůjčovala moje obleky." Zasmál se. ,,Proto jsem nemohla do tvé pracovny?" ,,Ano, teoriticky." ,,Tak proč mi ho chceš dát teď?" Otočila jsem se na něj s nechápavým výrazem. ,,Protože chceš na misi se mnou i když s tím zásadně nesouhlasím, ale jinak než s oblekem se tam nedostaneme. Dostal jsem hlášení, že je to až v Německu, už je tam Kapitán a nezvládá to, tak mu poletíme na pomoc." ,,Není to spíš proto, že se chceš vytahovat?" Dala jsem ruce v bok a s vytaženým obočím jsem se na něj podívala aby mi řekl pravdu.
,,Ano přiznávám i proto tam poletíme, ale taky kvůli tomu, abychom mu pomohli. Na to, že to je super voják super moc není." ,,Bože tati ty mu to chceš dát hodně sežrat co?" Zasmála jsem se, to jinak totiž nejde. Už teď je vidět, jak ho táta nemá v lásce. ,,Hele, vlez si do toho obleku a vyzkoušej ho, jinak dneska neodletíme." Odešel táta ke svému obleku. Ten můj se otevřel a já si do něj vlezla. Když se zavřel všemožně se to rozsvítilo a ukazovaly se mi hodnoty kolik čeho mám, prostě jako u tátova obleku. ,,Vítejte slečno Starková." Řekl neznámý hlas. Bylo to jako bych ho měla v hlavě. ,,Kdo si?" Nevěřícně jsem se zeptala. ,,Jsem Zero, umělá inteligence tohoto obleku, nainstalován a naprogramován panem Starkem." Odpověděl mi robotickým hlasem Zero. Můj oblek vypadal jako tátův, můj byl červeno stříbrný a akorát na moji výšku. Nejsem zrovna malá, ale vysoká taky ne. Měřím asi 170cm, plus mínus.
,,Zero, chci letět za tátou na místo kam máme. Máš souřadnici?",,Ano slečno." ,,Tak co, jaký to je?" Ozvalo se z komunikačního zařízení, které měly všechny obleky. ,,Je to super tati. Můžeme vyrazit, jsem připravena." S nadšením v hlase jsem se připravovala na start. ,,Dobře JARVISi jdeme na to." Řekl táta obleku, zapnul trisky a začal se pomalu zvedat. Udělala jsem to samé. ,,Zero, letíme." ,,Jak si přejete slečno Starková. Poloha nastavena na Německo, Stuttgart." Oznámil mi Zero, jen jsem řekla ,,Výborně." A pomalu jsme se vznesli. Táta na mě čekal ve vzduchu, radil mi jak mám dát nohy k sobě, jak mám držet své tělo atd. Přišla jsem na to po chvíli. Nebylo to zase tak těžké jak jsem si myslela.
Letěli jsme dlouho, ale letadlem by to bylo ještě delší. Cestou jsme si povídali, Jarv a Zero občas něco řekli, aby nás obeznámili co se děje s našimi obleky, ve světě a především v Německu.
,,Pane, jste kousek od cíle." Řekl Jarv tátovi a ten řekl JARVISovi aby zapnul rušení, nejdříve jsem nechápala proč to chce, ale když jsem uviděla obrovské letadlo už jsem věděla proč. ,,Agentko Romanovová, chyběli jsme vám?" Zeptal se táta a ona se musela určitě usmát nad jeho poznámkou. Táta vystřelil na nějakého muže, odhodil ho na schody a přistál, mezi tím jsem přistála vedle něj i já a oba dva jsme měli naše zbraně namířené na onoho muže. ,,Jen se hni, muflone." Mířil na něj táta pořád. Ten cizinec nám ukázal že se vzdává, už neměl svoje brnění a helmu s rohy, ale už měl normální oblečení, pokud se tomu tak dá říkat, tak jsme svoje zbraně ukryly zpět do obleku. ,,Chytrej tah." Řekl táta tomu cizinci. ,,Pane Starku.." pozdravil pro mě neznámý muž, ale asi to bude Kapitán Amerika předpokládám, kdo jiný by byl tak oblečený. ,,A vy..." Kývl hlavou na mě. ,,Maya" řekla jsem a podala mu kovovou ruku obleku. Přijal ji a potřásli jsme si. ,,Kapitáne." Pozdravil táta a ten muž co seděl na těch schodech měl pořád ruce v obranném gestu. Netuším kdo nebo co to je, ale cítím z něj něco zvláštního. Je tak tajemný a svým způsobem i docela hezký. Proč padouši musí být tak zatraceně sexy. Ty jeho modrý oči a havraní vlasy k ramenům. Bože ten je tak strašně hezkej. Netušila jsem, že s tím zvoláním Bože jsem se až tak moc nemýlila.
Už jsme byli v tom divném letadle kde byl pilot a vedle něj seděla Nat. ,,Co je to za letadlo." Přišla jsem k Natashe. ,,Quinjet." Odpověděla mi mile. Jako jedna z malá věděla, že jsem Tonyho dcera. Když tátovi bylo nejhůř pomohla mu, aby neumřel na otravu palladiem. Já osobně jsem se s ní potkala potom co se vrátil. Celou tu dobu jsem byla u Eliz, jako vždy když někam odjel a neřekl mi o tom. Její rodiče mě už brali jako rodinu. Jenže mně bylo líto, že mi nikdy nic neřekl. Kam jede nebo kdy se vrátí. Pořád mi něco tajil. Pamatuji si, že se musel obhajovat a musel obhajovat i Iron Manův oblek, který prý nikdo nevyrobí ještě několik desítek let. A ten krátký film, kdy děda tátovi vlastně taky pomohl vytvořit nový prvek jsem si pouštěla potají, když byl táta pryč. Byla to pro mě těžká doba. V televizi akorát běžely zprávy a najednou tam byl táta a bojoval s nějakým mužem. Měl něco na způsob obloukového reaktoru. Vím, že táta a strejda Rhodey skoro umřeli. Proto se o něj i o strýčka bojím. Chci znát pravdu a přeji si, aby mi už nelhal a nic mi netajil. Nechci se jednoho dne dozvědět, že je mrtvý, a já ani nebudu vědět proč. Největší strach v mé duši je ta noční můra, která se mi zdá pořád dokola. Zdá se mi o tom, jak umírá. Je to tak reálné, jen doufám že to není zkutečnost. Ale prozatím jsou všechny jeho boje minulostí. Musíme žít tím co je a co bude.
ČTEŠ
Shadow
Fanfic,,Systém je stabilní, bezva." Říkala Pepper zatím co se dívala na holografické plány. ,,Samozřejmě, že je, sám sem ji nastavoval což mě přivádí k otázce Jaké je to být génius?" Pepper se na něj otočila s lehkým úsměvem ,,No to já přeci nemůžu vědět...
