Na Hromnice o boha více (#1 Loki & Sigyn) /CZ/ ✔

Prolog

*Loki*

Ásgard, minulost

„Poslední rada do života, než odejdeš?"

Vyšel zpoza stínu sloupoví, kolem něhož rozhněvaný bůh prošel, jako kdyby mu za patami hořelo. V koutku mysli se mu zrodil lstivý žertík, jímž by potrápil úzkostné strašáky paláce. Co jiného se dá čekat od bývalého boha ohně než oheň? pomyslel si.

Bůh se zkušenostmi života vrytých v jizvách se na prahu schodiště zastavil. Loki věděl, že se k němu otočí tváří, než s ním začne mluvit. Nikdy k němu nestál bokem, či snad zády, jak to mají ostatní v oblibě. Jeho poslední žijící strýc a v hloubi srdce milovaná matka Frigga.

„Jsi dospělý. Mé rady už nepotřebuješ," odpověděl Vé Bórson, zatímco se zbavil takřka zrzavých vlasů, které mu spadly do obličeje.

Loki nedokázal odolat a obrátil oči v sloup.

Věnoval mu úsměv a poplácal ho po rameni. S citem a přesto rázně. Přesně tak, jak s ním jednal po celý jeho život. Najednou Lokimu docházela vážnost situace. Již nikdy mu nebudou dělat společnost jeho drzé poznámky. Už nikdy se ho nebude snažit rozptýlit od chmur a vzteku na Tóra. Již nikdy ho nebude učit něčemu novému, jako kdyby on sám byl jeho vlastní otec! Pohltil ho smutek i lítost, které zapudil hluboko v duši.

„Sbohem, Loki. A mysli na mě v dobrém."

Otočil se dřív, než stačil cokoliv vyslovit. Vše bylo v momentě obráceno v prach. Copak nebude poslední žertovná poznámka?!

„Přeci jen by se tu něco našlo," nadnesl strýc a Loki se skoro radostí zatetelil. Což se naposledy událo, když jeho syn, vlk Fenri, skousl Tý zápěstí poté, co jej bohové chechtající se na celé kolo svázali poutem Gleipni. Hleďte! Poslední slovo má vždy Lokiho krev.

„Pamatuješ na ta slova, co byla vyryta ve skále Etal na Álfheimu?"

Rozvzpomenout si na rodinný výlet mladému princi moc času nezabralo. Bylo jich po málu. „Ano."

„Řiď se jimi, Loki. Toť má poslední rada pro tebe. Kdybych ti náhodou chyběl, přijď mě navštívit na Midgard. Ovšem pospěš si, nejsem nejmladší."

Možná kdyby tajně nenaslouchal nesváru bratrů, Ódina a Vé, v Trůnním sále, nechápal by jeho poznámku. Vždyť Vé je bůh, tak nač by měl pospíchat? Ale právě v tom vězel problém. Po krátkém rituálu se z Vé stal smrtelník. Přišel o své schopnosti a bez zlatých jablek už nebude žít několik tisíciletí. A vše jenom kvůli lásce a vášni k obyčejné Midgarďance. Jak je láska přeceňována! Na rozdíl od Ódina, který svého bratra v mlze hněvu navždy z Ásgardu vyhostil, však Loki neměl v plánu se mstít na nevinných.

„Vtipný, jako vždy."

V hnědých očích zaplál lesk humoru a něco mu říkalo, že to obyčejné kouzlo radosti v jeho pohledu už nikdy neuvidí.

Později sledoval karmínový plášť vlající ve větru po duhovém mostě k Heimdallovi a snažil se zahnat vzpomínky, které v něm vytvořily prázdnotu. Ten pocit žalu Lokiho donutil vypustit v soukromí své komnaty slzy. Do Helu, tohle je k smíchu! Zažil jsem toho hodně, abych tuhle rodinnou rozepři mezí Vé a Ódinem ustál. A přesto se zdálo, že toho nebylo dost.

Stál na balkoně, dokud duhový paprsek směřující do temna vesmíru nezmizel. Poté do větru pronesl poslední radu bytosti, kterou obdivoval a choval v úctě: „Ať k životu ti je ten, kdo zachránit tě dokáže."

----------
*Loki*

Midgard, přítomnost

Železné zapraskání konstrukce Helicarrieru ho donutilo rozevřít víčka. Krátce se rozhlédl kolem sebe, aby došel k jednoduchému závěru: zase seděl v cele pro bestie. Rozdíl dlel jedině v tom, že se namísto o chladný kov opíral o vyztuženou skleněnou stěnu.