Na Hromnice o boha více (#1 Loki & Sigyn) /CZ/ ✔

Otázka za odpověď (II. část)

*Elisa*

Jestli exteriér působil truchlivě, interiér na tom nebyl o nic lépe. Roztrhané gobelíny pod nánosem prachu a hniloby, rozbitý nábytek poslední módy romantismu, v koutech staré pavučiny, navátý sníh z venku. Zápach zatuchliny nebyl silný, přesto jej nešlo nezaznamenat.

Křupání sněhu pod jejich botami se rozléhalo do každého rohu. Zastavila se až uprostřed haly, z níž vedly postranní chodby do kuchyně nebo do matčiných salónků. Do vyšších pater vedlo masivní schodiště s položeným kobercem, ale z chlouby zbyly jen trámy prožrané dřevokazným hmyzem. Podrážkou bot odhrnula sníh a nános spadlého listí, čímž nechala na světlo prosvitnout šachovnicovou podlahu z mramoru. S povzdechem zvedla pohled nad sebe. Slunce se právě vyhrabalo zpoza mraků a své paprsky skrze děravou střechu opřelo do velkolepého křišťálového lustru, jenž však špínou neodrazil jediný paprsek zpátky.

Netušila, jestli by byla z téhle podívané smutná, anebo by ji hřálo vědomí, že si rod Morganů vybral svůj dluh za to, jak špatně s ní poslední nájemci zacházeli. Chtěla cítit nezájem, ale ani to jí nebylo dopřáno. Pouze brala skutečnost, jaká se vyjevila.

„Ten lustr se mi líbí," rozlehl se arogantní sametový hlas do prostoru. Nevšímala si boha falše, poodešla ke krbu z opracovaného kamene a zvedla hlavu k pověšeným obrazům, které nikomu nestály za námahu je ukrást jako zbytek věcí z vyrabovaných pokojů.

*Loki*

„Čí jsou tyhle portréty?"

„Posledních vlastníků domu, mých rodičů a bratra," řekla klidně. Postavil se jí za zády a sledoval její pohled směřovaný na zašedlé portréty.

Věděl i z jejích vzpomínek, že ji rodiče neměli v oblibě. Opravdu by ji nenáviděli natolik, aby její portrét sundali? Jeho vlastní portrét visí v paláci i přes jeho původ. V hloubi mysli ale tušil, že za to mohlo Frigginino přičinění.

„Stejně tak i ty jsi poslední vlastníkem domu. Kde je tedy tvůj?"

„Fair play ti zřejmě nic neříká," vydechla Midgarďanka tiše. „Proč strkáš svůj povýšený nos právě do mé minulosti?"

Nezáleželo, jestli jí řekne pravdu nebo lež. Všechny informace stejně zůstanou skryty, ať už Sigyn přežije dnešek, anebo ne. Věnoval tento den, aby získal odpovědi, po nichž prahne.

Myslí se mu prohnala vzpomínka na střet s Thanosem. Tehdy také daroval svou pozornost škvrněti, a nebylo to naposledy. Dával jí až moc prostoru ve svém čase. Nevnímal své myšlenkové pochody, které lezly na nervy jeho temnému svědomí.

„Jsem zvědavý na Furyho věrného poskoka, kterého si sobecky hlídá ve stínu. Tak kde je tvůj portrét?"

Sigyn sklonila pohled do ohniště, kde se sníh mísil s černými sazemi. „Nevím."

„Lhářko!" zařval tak, že jeho hlas naplnil každičký kout ruin.

Sigyn pevně sevřela víčka. „Můj bratr zemřel v občanské válce. Otec neměl sourozence, dům měl tedy připadnout mě jako věno, ale vzdal se mě. Když umíral, prohlásil, že nejsem a nikdy jsem nebyla jeho dcera, takže nemám na dům žádné právo. A matka? Ta všechno bohatství, které ji jako vdově zbylo, propila a vrazila do cestování a hazardu. Stala jsem se guvernantkou a navždy opustila tenhle dům."

Zakroutila hlavou. „Snažila jsem se matku přesvědčit, aby se vrátila. Našla jsem ji opilou v jednom pařížském hotelu. Pokoušela jsem se ji přivést k rozumu, ale když mě uviděla, víš, co mi řekla? Jsi stejná jako tvůj pravý otec. Zhouba života převlečená za lásku a dobrotu."