Na Hromnice o boha více (#1 Loki & Sigyn) /CZ/ ✔

Hromnice (II. část)

*Elisa*

Midgard, přítomnost

Zaklapla snad tisící vydání Hamleta a pohodila knihu s barevnou obálkou a obyčejnou lepenou vazbou vedle sebe na gauč. Na co číst příběh, jenž zná nazpaměť? Objekt její pozornosti stál u prosklené stěny apartmá Tonyho Starka a zíral s rukama za zády na polední New York.

„Baví tě to? Jen tam tak stát a civět na ocelbetonové nic?"

Loki se ani nepohnul. Sotva bylo poznat, jestli její slova zaregistroval.

„Nepamatuju si, že bych ti dal povolení mluvit," pronesl přísně, zatímco se mu sluneční světlo odráželo od nagelovaných havraních vlasů sčesaných dozadu.

„Nedal, dala jsem si ho sama."

Zvedla se z pohovky a přešla několik jistých kroků k mytologické postavě, která by měla žít pouze na stránkách Eddy. „Nehodlám tady jen tak dřepět a čekat, než se konečně rozhoupeš a zabiješ mě."

„Pokračuj ještě chvíli a budeš mrtvá rychleji, než mrkneš!"

Opravdu nestačila ani mrknout a Loki se se zeleným zazářením objevil ani ne metr od ní. Stejně tak nalevo i napravo. Přejela očima po každé z jeho iluzí netušíc, který z nich je ten pravý. Všechny jeho podoby ji podrobovali stejnému pohledu, jenž bodal. Všechny měly na sobě zbroj i dlaně široce roztažené a připravené k útoku.

„Fajn," řekla klidně a založila si ruce. „Donutila jsem tě k jinému postoji. Úspěch! Co si teď popovídat, hm?"

„Má armáda Chitauri se blíží a já si mám povídat?" začala nevěřícně iluze napravo a pokračovala zhnuseně ta před ní. „S tebou?!"

„Nemám chuť," odpálkovala ji iluze boha klamu nalevo.

„Mám kompromis. Půjč mi jednu ze svých iluzí, ať už je to jakákoliv z nich, a ty si dělej, co uznáš za vhodné."

Zavládlo ticho, takové ticho, že Elisa dokázala zachytit charakteristické zvuky městského ruchu, jenž panoval o více jak čtyřicet pater pod nimi. Něco drželo Lokiho zpátky, aby ji nezabil. Tím si byla naprosto jistá, ale co? To netušila. A musel to být jediný důvod, proč ještě žije. Jinak si to nedokázala vysvětlit.

„Tak popovídat?" uvolnil se.

Jak iluzím střídavě koukala do hadích očí, dokázala po chvíli s přesností určit, který je ten pravý. Stál od ní nalevo a ušklíbl se potom, co se k němu definitivně otočila celým tělem. „Jo, popovídat," konstatovala, zatímco se z jeho očí vytrácel podivný modrý stín.

„Nevím, co bych z toho měl, škvrně," podotkl lakonicky. Máchl rozmařile rukou a nechal ostatní dvě iluze zmizet.

„To mě opravdu nezajímá. Ale možná se konečně dozvím odpověď na svou ranní otázku. Co ode mě chceš?"

„Máš neustále nutkání na mě skočit a zneškodnit. Nemám snad pravdu?"

„Skočit na tebe? Zrovna tak bych to nepojmenovala. A neříkej mi škvrně!"

Dlouhé prsty se jí bolestivě usadily kolem lokte a trhnutím si ji k sobě přitáhl. Elisa spolkla protest a dívala se beze strachu do přivřených očí. Zíral na ni takovým způsobem, až měla pocit, že ji smaragdový pohled svou sílou sežehne na prach.

„Nesnaž se zastřít pravdu. Je to ubohé. Chceš vědět, co chci? Chci od tebe slib věrnosti. Chci mít jistotu, že mě nezradíš při první příležitosti!"